top of page

Bestii v člověku probouzí systém

Aktualizováno: 27. 8. 2020

Lidové noviny 1.srpna 2020


Polemika s děkanem filozofické fakulty Michalem Pullmannem v posledních týdnech probíhá vcelku mírně. Některé věci by ale měly být řečeny zcela jasně. A na to, aby věci zazněly jasně, je třeba servítky odložit.


 

Antikomunismus je jako spadané listí a mělo by se nechat zetlít. V tomto smyslu píše Přemysl Houda (Spadané listí, Lidové noviny 24. července) a dodává: Když se listí bude natírat pořád nově, bude toxické a půjde spíš do popelnice. Jako poslání antikomunistů ke všem čertům to je velmi poetické.


Potřebujeme si ujasnit, čím demokracie je a není, zda obyvatelé Československa komunistický režim svým chováním udržovali a byli u toho vcelku spokojení a nakonec zda tzv. excesy a zneužití postavení v minulém režimu byly selháním jednotlivců, anebo vada systému.


Demokracie není diktatura většiny


Když někdo má potuchy o stalinském režimu a zároveň jedním dechem mluví o demokratických prvcích v podobě, že dělníci mohli doporučovat své (snad) nadřízené nějakým komisím, které tyto pak posílaly na popravu, asi nemůže mít všech pět pohromadě.

Demokracie není diktatura většiny, ale zvolená vládní většina, kontrolovaná opozicí. Demokracii nejde o to, jakým myšlenkovým konstruktem se stát řídí. Má však patent na mechanismy, jak se řídí. Všichni tvrdí, že jim jde o svobodu, bezpečnost, prosperitu, a politická uskupení se liší pouze tím, jaké myšlenky prosazovat, aby se toho dosáhlo. Demokracie je patent právě na ten proces, jak toho dosáhnout.


Demokracie závisí na dělbě moci, systému rovnováh a vzájemných kontrol, kde si všichni koukají navzájem na prsty, jestli toho pod nimi moc nemizí a jestli se nějak prakticky pohybujeme kupředu. Zda v konkrétním vládním křesle sedí Pavel, nebo Šavel, je vcelku jedno, dokud se drží pravidlo, že v křesle naproti bude sedět ten druhý. Znakem demokracie je také, že každá menšina (etnická, myšlenková, ekonomická atd.) je ochráněna, protože není s to se ochránit sama.


Demokracie se mění v totalitu, když vítěz voleb začne pomalu demontovat nezávislé kontrolní mechanismy (účast politické opozice na řízení státu či média), aby mu nebránily a nezdržovaly jej od uskutečnění „vůle lidu“. Zaštiťuje se jí každý diktátor, který má ještě potřebu se něčím zaštiťovat. Že se nepohodlným menšinám zakroutí krkem, snad není potřeba ani připomínat. Pojmy jako „vůle lidu“ nebo „demokracie“ se tak vyprazdňují a přívlastky, jimiž jsou opentleny, absurditu situace jenom podtrhují.


Jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou. To je ovšem vousatý vtip z minulého režimu v narážce na tehdy používaný přívlastek. Děkan Pullmann hřeší na paměť, buď děravou (u starších), anebo žádnou (u mladých). Snaží se nám namluvit, že ta druhá kazajka měla řemeny vlastně povolené, vůbec tolik nesvírala a většina obyvatel ani po žádné jiné kazajce netoužila.


Mohla si za to sama


Zkoumání role široké skupiny obyvatel, která svým počínáním a preferencemi vlastně měla nést minulý režim, je podobně absurdní, jako bychom zpětně přemýšleli, co bylo na nacismu dobrého. Na to už poukázalo pár autorů, přičemž nejde pouze o akademickou při, jak zkoumat nedávnou historii.

Podsouvání široké vrstvě obyvatel, že svou iniciativou a/nebo pasivitou udržovala režim v chodu, je stejná nehoráznost jako byť jen naznačovat, že oběť znásilnění si za to může sama: ať už proto, jak se obléká či chová, nebo že byla v nesprávný moment na nesprávném místě. Něco takového je nemravné a nepřijatelné.


Pokud běžný občan, neúčastný na benefitech spolupráce režimu, chodil na První máj nebo reprodukoval nějaké marxleninské bludy ve škole, nešlo o jeho volbu. Bylo to sehnutí se režimu, který volbu nedovoloval a hrozil minimálně nepříjemnostmi, třeba ztrátou zaměstnání nebo studia.


Skutečnost, že po manifestaci na Prvního máje bylo veselo, znamená schopnost adaptace a přežití, nikoli že režim, který je pořádal, byl v pořádku.


Fakt, že v Terezíně internovaní četli, vzdělávali se, hráli koncerty a divadlo a učili děti, dokládá, že lidé jsou schopni uchovat si důstojnost a zdání normálnosti i v absurdních podmínkách. Nelze však z toho dovozovat, že by si účastníci této situace takto žít přáli. Nic nebylo v pořádku na tom, že tito lidé byli zbaveni občanských práv, majetku a dalších atributů svobodného života.

Schopnost se i za komunismu veselit, milovat, přivádět děti na svět, bádat, učit se, pracovat, obdělávat pole a prostě žít ještě neznamená legitimizaci systému. Tím, že reálný socialismus byl ghetto s větším pozemkem než Terezín a s mírnějším průběhem, se na principu nic nemění. Podsouvat lidem, že svým zdáním spokojenosti z dnešního pohledu legitimizovali komunistický režim, je zločinná lež.


Autorovi je znám autentický příběh z 80. let, který ilustruje dilemata tehdejší doby. Mladý muž v dobách již velmi mírného komunismu v Československu sepsal seminární práci, kde se nedržel oficiální linie. Šlo o vztah křesťanství a medicíny, pouze pár stránek určených pouze očím vyučujícího, bez nejmenšího úmyslu jej šířit. Následkem toho ovšem onen mladý muž propadl ze zkoušky z marxismu (při výborném prospěchu ve všem ostatním). Byl na pokraji vyhození ze studia a jeho rodiče ze svých pracovních pozic. Po přerušení studia se kauza řešila tři roky, zatím se student věnoval dělnickým povoláním a jazykovému vzdělání, než na studium navázal, další politické zkoušky již absolvoval úspěšně a promoval s vyznamenáním. Čtyřicet let poté si tento člověk klade otázku, zda a jak svým vystupováním na zkouškách z marxismu-leninismu přispíval k udržování zdání normálnosti tehdejšího režimu. Přispíval, leč nebyla to jeho volba. Dělá si možná větší hlavu než Michal Pullmann z toho, že zlehčuje režim, který v globálním měřítku stál více životů než nacismus a jehož lokální, již mírnější verzi obhajuje způsobem nejpodlejším: že si za to lidé mohli sami, a ještě si to užívali.


Bestie v člověku


Jiná forma zlehčování komunistického režimu je hovořit o nějakých pochybeních či selháních jednotlivců. Jako kdyby jinak zdravá společnost měla mezi sebou pár shnilých jablek.


Psycholog Philip Zimbardo je znám svým vězeňským experimentem na Stanfordu roku 1971. Při něm šlo o to, že některým dobrovolníkům byla přisouzena role vězňů a jiným role dozorců, vyzbrojených rozsáhlými pravomocemi, a simulovali vězeňské prostředí. Po několika dnech byl pokus předčasně ukončen, protože „dozorcům“ se role tak zalíbila, že „vězňům“ šlo časem o zdraví a skoro o život.


Studie Stanleyho Milgrama zase prokázaly, že člověk vyzbrojený pravomocí nezná v krutostech žádnou míru. O co šlo: dobrovolníci dostali roli učitele, kteří za nějakou přepážkou měli přimět figuranta něco se naučit. Pak měli látku zkoušet. Když se figurant správně naučil, mohli chválit, když se naučil málo nebo nesprávně, mohli trestat – elektrickými šoky. Ty začínaly na 15 voltech, maximum mohlo být až 450 voltů. Figuranti samozřejmě nebyli pod proudem, ale podle signálů hráli křeče a záchvaty, které proud vyvolává.


Původní premisa experimentátorů byla, že probandi, jinak běžní občané mezi 20 a 50 lety, se odhodlají k maximálnímu trestu 450 voltů možná v jednotkách procent. Takových studií se uskutečnilo 16, v některých byly i probandky ženy a jejich výsledky se od mužů nelišily. Šokujícím zjištěním bylo, že 60 až 90 procent probandů nemělo problém sáhnout po nejsilnějším trestu, výboji 450 voltů.


Píše o tom Zimbardo v knize Luciferův efekt: dejte lidem moc bez dohledu a vyrobíte bestie. Každá bestie začíná mírně, na pouhých 15 voltech. Rozhodující vliv má systém a uspořádání společnosti. Vytváří situace, které umožňují nebo přímo pobízí lidi, aby se stali netvory bez kontroly a omezení. Je to systém, žádné selhání jednotlivce.


Je rozdíl mezi buzerací spoluobčana za přepážkou a tím, že někdo z politického vězně vymlátí duši. Princip je však stejný. Nejsou to shnilá jablka, je to společenské uspořádání, které takové chování umožňuje a podporuje. Systém, jenž dá někomu do rukou nekontrolovanou moc.


Hrdinové systému


Zimbardo se však ve svém pozdějším bádání věnuje i světlejší stránce věci: podobně jako fungování společnosti umožní lidem stát se zrůdami, některým umožní stát se hrdiny. Jsou to běžní lidé, kteří se v mezních situacích postaví zlu anebo neštěstí bez ohledu na následky, protože v té chvíli považují prospěch druhých za důležitější než svůj vlastní. Lidé, kteří konají ve chvílích, kdy jiní strnuli hrůzou. Jsou to bojovníci proti okupaci jako Mašín, Balabán, Morávek a nespočet dalších. Hrdinství se neomezuje na válečnou kulisu, mohou jimi být současníci, náhodní kolemjedoucí jako Zajíček a Kott, kteří vytáhli zkraje tohoto roku nešťastnici z auta potápějícího se po nehodě v ledovém rybníku.


Jde o to, kterou stránku systém podporuje, ať už tím systémem je rodina, škola, či stát. K hrdinství lze jedince vychovávat, a když se naskytne příležitost k hrdinství, měl by jí využít. Paradoxem je, že většinou hrdina nemá pocit, že koná výjimečně, ale jako kdyby nebylo na světě nic přirozenějšího.


Co z toho všeho vyplývá? Především to, že není třeba zkoumat něco, co je zjevné, jako že komunismus je zločinný režim. A kdyby to někdo nevěděl, může jít do knihovny anebo poslouchat Post Bellum na Českém rozhlase.


A také to, že demokracie (jako antiteze totality) není diktatura většiny, ale periodické přenesení vlády z jedněch na druhé při zachování všech kontrol a dohledů včetně veřejnosti a při zachování ochrany menšin, které se z povahy své menšinovosti ochránit nemohou.


Zlo nepůsobí jednotlivec jako shnilé jablko, ale systém, který podlosti člověka nepotlačuje, ale odměňuje.


A stejné okolnosti mohou dát prostor hrdinům, kteří jsou na své příští činy vnitřně připraveni.


Díky Philipu Zimbardovi může mít tato úvaha dobrý konec.


 


137 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

תגובות


התגובות הושבתו לפוסט הזה.
bottom of page