Lidové noviny 3.července 2020
(Původní text - komentář VK a JW, se kterým tento polemizuje, se nachází níže na této stránce , pod článkem a obrázkem růžového tanku)
Bývalý prezident Václav Klaus a jeho kancléř Jiří Weigl publikovali v LN článek Kdo vlastně vyhrál světovou válku? (LN 30. 5. 2020 ). Při příležitosti výročí Pražského povstání se pozastavují nad „pisálky, co se pokouší přepisovat dějiny“, mluví o rusofobii a kampani nezřejmých objednatelů, jejichž protagonisté vylezli z děr až nyní, třicet let po změně režimu.
Nutno poděkovat za příležitost, připomenout si historické skutečnosti a souvislosti.
Spojenectví s Německem
Pražské povstání vojensky vyhrál generál Kutlvašr za účasti ozbrojených skupin odboje, čtyř a půl tisíce policistů a četníků, stovek nadšených, i když slabě vyzbrojených a nevycvičených civilistů, kteří postavili po městě přes 1500 barikád. Také však za asistence vlasovců, kteří si, vzhledem ke své pestré historii, vybrali v Praze spíš tu lepší chvilku. Rudá armáda do Prahy přijela vcelku k hotovému.
Komunismus i fašismus, zločinné ideologie od počátku, jsou postaveny na tezích: zaprvé „bude líp“ a zadruhé „víme, kdo za všechno může“. Aby se splnilo první, musíme těm druhým všechno ukrást, potažmo je zlikvidovat. Komunismus zhmotněný v Sovětskému svazu v dlouhodobém horizontu stál více životů vlastních občanů než německá invaze (Solženicyn).
Spojenectví (pakt o neútočení) mezi nacistickým Německem a sovětským Ruskem z 23. srpna 1939 bylo pozoruhodné v tom, jak se domluvily dva režimy, které se měly navzájem za arciďábla. Od roku 1939 do roku 1941 vedl Sovětský svaz tu invazní, tu hybridní válku směrem na západ.
Po neúspěšném pokusu o instalaci loutkové komunistické vlády Svaz v listopadu 1939 přepadl Finsko. Neúspěšně, protože pokud Rus umí válčit v ruské zimě, Fin za finské zimy to umí ještě lépe.
Na jaře 1940 Sověti v katyňském lese povraždili na 22 tisíc polských důstojníků a intelektuálů, kteří před pár měsíci ústupem před agresorem ze západu vběhli do náruče agresora z východu. Státem úředně organizovaná masová vražda elity polského národa si nezadá s genocidou, kterou se nacisté zbavovali svých odpůrců a celých etnik, jež považovali za podlidi. Liší se pouze technologií a v tomto případě v řádech obětí.
Zatímco se svět v roce 1940 rozrušil německou invazí do Francie, sovětská NKVD řídila převraty v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, kde byli do vlád dosazení Kremlu blízcí kolaboranti. Pod ruskou kuratelou se uspořádaly loutkové volby s pouze prosovětskými kandidáty. Vzniklé parlamenty pak požádaly o začlenění do Sovětského svazu. Tento proces si vyžádal ve všech pobaltských republikách desítky tisíc zabitých nebo deportovaných do gulagu.
Po boku Spojenců
Kvůli věrolomnému napadení dřívějším partnerem Německem se Sovětský svaz mimoděk octl po boku spojenců. Svou část vyhrál Stalin i díky tomu, že naslouchal svým generálům víc než jeho protivník ve Vlčím doupěti v tehdejším Východním Prusku. Svaz byl na konci války součástí řešení, byť na jejím začátku byl spíš součástí problému. V roce 1939 se Stalin snažil posvětit svou expanzi na západ paktem Molotov–Ribbentrop. Tento záměr v ještě větším rozsahu dokončil při rozkreslení budoucí Evropy na konferencích spojenců v Teheránu, Jaltě a nakonec Postupimi. Bylo čím dál tím více jasné, že angažmá Sovětů v porážce Německa nebude zadarmo.
Rudá armáda neosvobodila východní Evropu z lásky, ale protože to měla cestou do Berlína, se kterým vedla totální válku. Jela vykolíkovat sféru vlivu Sovětského svazu na další desetiletí. Současně dala také prostor komunistickým hnutím se zahnízdit, rozvinout vliv a nakonec uchvátit moc.
To samozřejmě nic neubírá na statečnosti a památce vojáků Rudé armády, kteří na našem území bojovali s nepřítelem a mnoho jich přineslo oběť nejvyšší. Pokud něco tuto vzpomínku kalí, jsou to jejich kolegové, kteří se u nás chovali spíše jako na území dobytém než osvobozeném. Ale to je na jinou úvahu.
Do roku 1989 byl po 40 let narativ druhé světové války u nás zčásti polopravdou a z části bohapustou lží. Z kraje zmíněný článek má ducha sedmdesátých a osmdesátých let – neadresné obviňování z přepisování dějin, varování před fobií a nějakou domnělou kampaní.
Mimoděčná ilustrace k původnímu článku nejlépe vystihuje, co si o tom myslet. Je na ní růžový tank T34 se vztyčeným prostředníčkem od Davida Černého.
Ještěže se v článku o Pražském povstání neobjevil nějaký Číňan. To by dnešním diskusím dodalo zápletku vskutku originální.
MIROSLAV PALÁT
lékař
Ilustrace k původnímu textu, Lidové noviny 30.května 2020
Původní text, se kterým se polemizuje, uveřejněný v LN 30.května 2020
Kdo vlastně vyhrál světovou válku?
Během května jsme mohli pozorovat zvláštní věc. Při příležitosti výročí nejničivější války v dějinách docházelo stále více k pokusům reinterpretovat její výsledky. Proč jsme tomu nečelili už v minulosti a proč se to děje právě teď? A kdo má na přepisování historie největší zájem?
Sedmdesáté páté výročí konce druhé světové války – byť zastíněné koronavirovou epidemií – se stalo daleko větším tématem veřejné diskuse, než tomu bylo při všech předcházejících kulatých výročích konce války. Tato skutečnost jenom potvrzuje fakt, že jisté vlivné síly dnešního světa nejsou s výsledky této největší války v lidských dějinách ani po třech čtvrtinách století (a po zásadních proměnách Evropy i světa) smířeny a že usilují o jejich revizi.
Z připomínání konce války se vytratila skutečná historická realita. Dnešním diskusím o tomto tématu (v minulosti oprávněně nazývaném oslava vítězství a osvobození) naprosto dominují současné politické plány a záměry těchto lidí.
Hlavní aktéři a režiséři dnešních událostí spojených s výročím května 1945 staví na tom, že 75 let je relativně dlouhá doba, pamětníci tehdejších událostí až na výjimky již nežijí a došlo k téměř úplné generační proměně. Proto tuto chvíli považují za příhodnou k radikální změně výkladu druhé světové války a jejích výsledků a k úplnému zapojení tohoto vzdalujícího se výročí do služeb dnešní politické propagandy a současných velmocenských zájmů.
A o co těmto lidem jde? Je to jednoduché: základním záměrem dnešního dění je vymazat slovo „osvobození“ z paměti dnešních, mladších generací, a vylíčit konec války nikoli jako vítězství Rusů a Američanů nad Němci, ale coby počátek nové okupace, tentokrát ruské. Obě tyto okupace se tak v sugerované optice dostávají naroveň – s tím rozdílem, že ta ruská nám prý znovu hrozí.
Změny v dějinách
Tato lživá manipulace a překrucování historie nadbíhá falešné interpretaci komunistické éry, která se některým pamětníkům jeví jako milosrdná – za komunismus nemůžeme, byli jsme přece již od května 1945 okupováni Rusy, kteří nám jej vnutili.
Bylo to však složitější. Sovětská vojska, jež osvobodila také velkou část Rakouska (včetně Vídně), byla z našeho území rychle stažena – neocitli jsme se proto v pozici Rakouska či Německa, ale ani Polska a Maďarska. My jsme si KSČ bohužel zvolili v demokratických volbách sami. V českých zemích komunisté skutečně po válce měli masovou podporu, jakkoli se tento fakt dnes někomu do krámu nehodí (a že někteří lidé prozřeli až během srpna 1968, je zcela jiný příběh).
Souhlasíme s tezí, že jsme komunismus přijali víceméně sami (i když pod silným tlakem Sovětského svazu), do značné míry i v důsledku frustrace z evidentního nedostatku zájmu západních velmocí o naši zemi a její budoucnost. Často kritizujeme chování Francie a Velké Británie v roce 1938 v Mnichově, ale dodnes nejsme schopni plně domyslet, že skutečné silné zájmy ohledně naší země mají pouze Německo a Rusko.
Historické zkušenosti s těmito zeměmi by nás měly vést k opatrnosti, my však místo toho obvykle pokračujeme ve válce minulé. Tehdejší strach z Německa nás přivedl ke komunismu a ke čtyřiceti letům vazalství vůči Sovětskému svazu, dnes se pro změnu zalykáme protiruskou rétorikou, ale už si nevšímáme toho, že se postupně znovu měníme v protektorát – jen tentokrát Německem dominované Evropské unie.
To všechno se jasně ukázalo v pojetí a atmosféře letošních květnových oslav. V českém prostředí došlo k neuvěřitelné, ještě nedávno nepředstavitelné proměně – němečtí okupanti a jejich zvěrstva zcela zmizela z obzoru. Hitler a jeho zrůdný režim a teror byli v našem mediálním mainstreamu proměněni v pouhou kulisu, o níž při tomto výročí vůbec nejde. Z Hitlera a nacistů se stala jakási neosobní monstra, s nimiž skuteční Němci neměli téměř nic společného.
Dnes už dokonce nelze ani říkat „německá okupace“ či „německé zločiny“, nýbrž výlučně zločiny nacistické nebo hitlerovské. Hitler a nacisté už nejsou, a proto se tím – jak je dnes politicky korektní – nikoho nedotýkáme.
Na jejich místo byli dosazeni Rusové, národ, který za německou agresi a za vítězství nad agresory zaplatil největší cenu. Dnes si nejen okrajoví pisálkové či neonacisté, ale přímo mediální mainstream (a spolu s ním – jak svým loňským hlasováním prokázala – i většina poslanců Evropského parlamentu) dovoluje tvrdit, že druhou světovou válku rozpoutal Sovětský svaz spolu s nacisty. A přidává se další lež, že Rusové (nikoli Stalin nebo bolševici) byli vlastně spoluviníky nacistů a Hitlera (o Němcích se nemluví, byli mezi nimi jistě i antinacisté a nevinní lidé), kteří Evropu neosvobodili, ale naopak znovu zotročili. V logice těchto přepisovatelů dějin proto nemáme důvod a nárok cokoli slavit.
Zásluhu o to, že se plány Hitlera, Heydricha a jejich soukmenovců na vymazání českého národa z mapy naší země neuskutečnily, mají dnes v očích novodobých vykladačů dějin všichni, jenom ne Rusové. Oslavujeme Američany, vlasovce, nalháváme si, že jsme se osvobodili sami. Kácí se pomník sovětskému vojevůdci a sundávají se pamětní desky, včetně té na Staroměstské radnici. Najednou, 75 let po válce a 31 let po pádu komunismu.
Rusové nás prostě neosvobodili
Je evidentní, že tato kampaň, protože o kampaň skutečně jde, počítá s dlouhým časovým odstupem. Ještě po listopadu 1989, kdy zážitky se sovětskou okupací byly čerstvé, by taková interpretace událostí v květnu 1945 nebyla možná. Příslušníci generace, která osvobození zažila, by takové přepisování a překrucování historie nepřipustili. Nikoli náhodou jsou hlavními protagonisty protiruské kampaně mladí komunální politici, kteří nemají vlastní zkušenost ani s komunismem. O to falešnější a vykalkulovanější je jejich kampaň, kterou kolem výročí osvobození rozjeli.
Skutečná historie nikoho nezajímá. Nemluví se o tom, jak vznikl nacismus, kdo jej podporoval, jaké zájmy měly tehdejší velmoci. Pomineme Locarno (garantování hranic Německa na západ, nikoli na východ) a appeasement, odsuneme stranou Mnichov, který německou agresi obracel na východ, vypustíme „podivnou válku“, v níž Británie a Francie obětovaly Polsko, zapomeneme na Teherán, Jaltu a Postupim (a tam uzavřené velmocenské dohody, které se nehodí do příběhu o tehdy zahájené ruské okupaci).
Ze sovětských vojáků, které Pražané 9. května 1945 zasypávali šeříky, se pro dnešní mladou generaci stala v důsledku trvalé protiruské propagandy pouze horda opilců, kteří jenom kradli a znásilňovali. Rusové nás prostě neosvobodili. Mír byl uzavřen 8. května, takže devátého už bylo po válce, tvrdí z televizních obrazovek exhibicionističtí hrdinové dnešních dnů. Tisíce sovětských obětí už nic neznamenají.
Po konci války následuje odsun (neboli „vyhnání“, jak se dnes říká) českých Němců. A teprve to je to pravé období, kdy docházelo k násilnostem a krutostem. Třicet let se intenzivně mediálně konstruuje česká kolektivní vina za krvavé excesy na německém obyvatelstvu, které se tehdy na několika místech u nás staly. To se používá k symetrizaci viny v logice – Němci vraždili, Češi vraždili, tak jsme vlastně všichni vinni a na nás je tuto svou vinu odčinit, protože Němci a Německo to už tři čtvrtě století údajně předpisově dělají.
Jenže pohlížet na válečné hrůzy a viny touto optikou je nepřijatelné. Nikoli proto, že by i mezi Čechy nebyli viníci, zločinci či sadisté, kteří se dopouštěli násilí a vražd. Byli. Takoví lidé existují na této planetě v každém národě a různé mezní situace, jako je válka, jim umožňují zlo páchat. Válečných krutostí se dopouštějí i dnes jednotlivci různých armád, stejně jako lidoví bojovníci v ohniscích konfliktů ve třetím světě.
Skutečná vina
Mimořádnost a výjimečnost německé viny je v něčem jiném. Tato vina je v tom, že se tehdejší genocida a vraždění staly oficiální státní politikou a že byly bez emocí, chladně, za použití byrokratických mechanismů moderního státu průmyslově uskutečňovány. To bylo zcela zrůdné, naprosto zavrženíhodné a v historii lidstva výjimečné.
Zavrženíhodné je to o to více, že se této zrůdné perverze dopustila vláda civilizovaného státu, která se do poslední chvíle těšila mimořádné masové podpoře svého obyvatelstva, takové, že jeho občané neváhali ze všech sil zuřivě bojovat i za cenu totálního zničení vlastní země až do posledních dnů prakticky proti celému světu, který se musel k porážce tohoto výjimečného zla spojit.
Jakékoli snahy o symetrizaci viny, exkulpaci viníků, překrucování událostí a kontextu dějů a jejich zneužívání pro současné cíle metodami politické propagandy jsou nepřijatelné. O to hanebnější je to v zemi, jež patřila k prvním obětem nacistů a jejíž české obyvatelstvo bylo určeno k poválečné likvidaci. Je to výrazem nepřijatelného hulvátství a sprostoty od těch, kteří onu dobu nezažili a kteří nemají ani kousek úcty k památce obětí i k pocitům lidí, kteří v oné době žili a z nichž někteří žijí dosud.
VÁCLAV KLAUS
bývalý prezident ČR
JIŘÍ WEIGL
bývalý kancléř
Comments