Lidové noviny
Bude-li se zvyšovat spoluúčast českých pacientů, neškodilo by si připomenout i jejich
kupní sílu
Pacientka může dostat nitrooční čočku, která bude korigovat různé vady. Může to však hradit stát jako běžný standard? FOTO SHUTTERSTOCK
Diskuse kolem nadstandardů v českém zdravotnictví připomíná dětský kolotoč. Točíme se v
kruhu, ale nikdo nesmí chybět. Nenápadný seminář však poukázal na detail, který by nám
pomoci přestat se točit a přesednout na vláček jedoucí někam. V polovině června proběhla na půdě Právnické fakulty UK menší konference o nadstandardech. Na diskusní kolotoč se přišlo podívat něco kolem stovky lidí. I pozorným posluchačům však mohl uniknout jeden zásadní detail. Právník Petr Šustek poskytl zajímavý přehled toho, jak a kdy se Ústavní soud vyjádřil k tématu nadstandardů. Připomenuli jsme si tím, že výrok „Ústavní soud zrušil nadstandardy“ je hloupost. On je nezrušil, pouze trvá na tom, že hranice mezi tím, jaká
zdravotní péče se hradí z veřejného zdravotního pojištění a za co si již pacient může připlácet,
musí definovat zákon a nikoliv jen vyhláška. To všichni víme. Kruhové diskuse se ale léta vedou o tom, kde má být hranice toho, co je „na pojišťovnu“ a za co se platí.
Dozvěděli jsme se, že i k tomuto se Ústavní soud již vyjadřoval. V nálezu Ústavního soudu Pl-36-11 z 20. června 2013, tedy již čtyři roky starém, se píše; v parafrázi – při více možnostech léčby, kdy může být dražší způsob s ohledem na individuální podmínky konkrétního pacienta vhodnější než ten levnější, lékař musí mít možnost pacientovi tuto dražší variantu nabídnout a tato bude plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
Otázky pro stát a na tělo
Ano, čtete dobře. Hranice mezi péčí bezplatnou a hrazenou nemůže vést mezi péčí méně vhodnou levnější a vhodnou dražší. Obava, že by někdo prosadil „dvoukolejní zdravotnictví“, jedno pro chudé a druhé pro bohaté, je tedy lichá. Tomu odpovídá i mé starší stanovisko, že hranici doplácení nelze vést mezi péčí základní levnější a péčí dražší, která by byla lepší, vhodnější nebo novější. Kromě toho, že to nikde v civilizovaném světě takto není, vytváří to morální hazard jako vrata od stodoly. Ve výsledku to znamená, že ti, co nečtou staré nálezy Ústavního soudu, budou číst nálezy nové, leč ve stejném duchu.
Asi se shodneme, že samotná skutečnost, že za věci spojené se zdravím se platí, není nic špatného. Musíme však položit otázku: když platit, tak za co? Ze zahraničí mohou být inspirací rozsahy a typ služeb, které hradí soukromé zdravotní připojištění. Třeba lepší pokoj, péče přímo přednosty oddělení anebo alternativní metody neprověřené, nicméně oblíbené.
I u nás jsou však celé segmenty péče, které jsou zcela bokem standardní úhrady ze zdravotního pojištění. Tedy jakýsi „mimo-standard“. Například zubní protetika. Platí zhruba úměra, že čím je člověk starší a vydá více peněz, tím má hezčí zuby. Je to samozřejmé a společensky přijaté. Nevídáme, že by hordy křivozubých šly na barikády proti rovnozubým za sociální spravedlnost a rovné zuby pro všechny.
Zajímavou oblastí připlácení jsou nitrooční čočky. Stát se (cestou zdravotního pojištění) stará o to, aby ten, co nevidí, viděl. Otázka však je, jak dobře by měl ve výsledku vidět. Když dostane
pacient čočku běžnou, pak musí nosit brýle, třeba na čtení, protože umělá čočka neakomoduje, tedy neostří nablízko. Co však v situaci, kdy má pacient vedle zákalu ještě další vadu, třeba astigmatismus – nestejné zakřivení rohovky? Aby viděl dobře, může dostat nitrooční čočku, která bude korigovat i tento problém. Nabízí se, že pokud státu záleží na tom, aby pacient nejen viděl, ale viděl dobře, pak by měl hradit i čočku, která řeší i ten druhý problém.
Pojďme ještě o krok dál. Nitrooční čočky existují i takové, že pacient s nimi nepotřebuje brýle
vůbec. Je nošení brýlí takovým zdravotním handicapem, že by měl stát hradit i toto? Nošení brýlí jako korekce ostrosti vidění se za „nemoc“ nepovažuje. Kdysi se nositel brýlí nemohl ucházet o místo v ozbrojených silách. Dnes to – myslím – problém není, pokud s brýlemi vidí dobře. Brýle prakticky nejsou hrazené z veřejného zdravotního pojištění a nikomu to nevadí. Dá se do nich investovat různě a zároveň jsou svébytným módním odvětvím. Pacient už neřeší pouze vidění, ale také vizáž. A tu si také sám platí.
Hranice plateb jako princip
V odvětvích medicíny se tyto diskuse liší. Podle odborné situace i podle společenského vnímání daného oboru. Pokud se bude zvyšovat spoluúčast pacientů, neškodilo by si trochu připomenout veličiny jako disponibilní zdroje či kupní síla českého pacienta. Do proporcí by nás mohly uvést i štědré výdaje nebohatých na tabák, alkohol, sázení anebo doplňky stravy, které jsou na nic krom pocitu, že činím něco pro své zdraví. Češi prosází přes 100 miliard ročně a na doplňky stravy vydají kolem čtyř miliard ročně.
Vrátíme se možná k regulačním či jiným poplatkům a možná budou celé segmenty péče pouze za úhradu, jako mimo-standard. Co je však zásadní, hranice plateb ve zdravotnictví nepovede mezi horší a lepší medicínou.
MIROSLAV PALÁT
Autor je prezidentem CzechMed
留言