Lidové noviny
Právo na soukromí fyzických i právnických osob je nezadatelné. Nedělejme z honu na korupci hon na čarodějnice
Do cizího soukromí nikomu nic není.Podle Miroslava Paláta to platí i pro spolky a sdružení, tedy i pro jeho Českou asociaci dodavatelů zdravotnických prostředků. Na ilustračním snímku je SPECT CT – gamakamera ve Fakultní nemocnici Brno.FOTO ARCHIV MAFRA
Boj s korupcí je jedno z mála bezvýhradně bohumilých témat ve veřejném prostoru. Snad se i trochu daří. Nedávno zveřejněný index vnímání korupce prezentuje Českou republiku ve zlepšení téměř jako „skokana roku“.
Jako obvykle, ďábel je v detailu. V prostředí, ve kterém, žel, došlo k zaměňování pojmů „lobbista“ a „politický podnikatel“, se není co divit, že pod nátěrem boje s korupcí se považuje lobby za činnost přinejmenším podezřelou. V odborném tisku sledujeme snahy podrobit průmyslové asociace ve zdravotnictví detailnímu rozebrání jejich práce a vztahů. A to přímým dotazováním, „jak to děláte, s kým se scházíte a kolik na to máte peněz?“.
Na veřejnosti i v kuloárech
Základem úvahy, proč je tento zvýšený zájem právě o zdravotnicko-průmyslové asociace nepatřičný, je jejich srovnání s jakýmkoli jiným sdružením, od včelařů až po svaz měst a obcí. Spolkový život je jedna z nejdůležitějších součástí toho pozitivního, co jsme po roce 1989 získali. Sdružují se lidé, firmy, skupiny, aby vyjadřovali a prosazovali svoje zájmy. Jakýkoli spolek jedná veřejně – informuje o svých stanoviscích, jedná formálně –, má kontakt s veřejnou správou v oficiálních jednáních, ale také jedná soukromě a kuloárně.
Spolky zveřejňují, o co jim jde. Jejich cíle jsou většinou srozumitelné a veřejnosti dostupné. Pokud jejich zájmy nejsou v rozporu se zákonem, mohou se zabývat čímkoli. Stejně tak spojuje zájmové spolky skutečnost, že jim jde – mimo jiné – o nastavování pravidel, jak přijít k penězům. Buď jde o peníze veřejné (z veřejných rozpočtů), anebo soukromé (loterijní zákony, podmínky podnikání, nabídky služeb a podobně).
Zdůvodnění, že právě zdravotnickému průmyslu při lobbingu jde o veřejné peníze, má v tomto kontextu asi takové opodstatnění jako tvrdit, že voda v rybníce je mokrá.
Pokud se spolek pohybuje v politických kruzích – na úrovni státu, obce, kraje či parlamentu –, říká se tomu lobby. Jak již zmíněno, česká média po léta pletla pojmy – co je lobby a co klientelistické podnikání. Lobby je však běžnou součástí veřejného života ve všech zřízeních. V těch demokratických se tomu dokonce tak může říkat.
Světově největšími rejdišti lobbistů jsou Kongres Spojených států amerických a hned za ním instituce Evropské unie v Bruselu. Aktivity, které se považují za lobbing, jsou přesně definovány, stejně jako povinnost registrovat se jako lobbistická společnost nebo jednotlivec. Koneckonců o tom, jaký je rozdíl mezi lobbingem a korupcí, se lze dočíst i z českých zdrojů.
Regulace lobby také přesně stanovuje, kdo má k těmto informacím přístup.
Od klepů po žurnalistiku
Při sledování svých zájmů mají spolky i průmyslové asociace svoje know-how a samozřejmě také svoje soukromí.
Proč je však detailní vyptávání se některých žurnalistů na intimní detaily zdravotnicko-průmyslových asociací nevhodné? Právo na soukromí je nezadatelné. Pro fyzické i právnické osoby. Je dokonce chráněno zákony – na ochranu osobnosti i na ochranu průmyslového a různého duševního vlastnictví. Platí to i pro spolky a sdružení. Cizí soukromí nemůže jen tak někdo odhalit a zveřejnit.
Na to, jak někdo uvažuje a jedná v soukromí, se dá přijít různě. Dovozováním z veřejně dostupných informací, vlastní neopatrností, nepovedenou volbou přátel a spolupracovníků. Nebo dá se vymámit legitimně znějícími dotazy.
Skutečnost, že soukromí kohokoli jiného je zajímavé, pikantní, je jedním ze základních atributů mezilidských informací. Od klepů až po žurnalistiku. Z Británie je známý pojem „kiss-and-tell“, tedy „polib a řekni to dál“. Ukázalo se, že spolehlivým způsobem, jak přijít k penězům, je střihnout si aférku s někým z okruhu královské rodiny a vydat o tom knížku. Způsob bohatnutí velmi zavrženíhodný, avšak účinný. Míra mezi tím, kdy se média v honbě za senzací vrtají bolestně v něčím soukromí, a tím, kdy naopak plní roli „hlídacího psa demokracie“, není jednoznačně dána a bude vždy předmětem pokusů a omylů.
Zvláštní forma porušení soukromí je, když si jej někdo ve vlastní hlavě odnese na druhou stranu. Kdy se znalostí know-how jedné barikády přejde ke druhé a snaží se nové spojence přesvědčit, že toto přeběhnutí je více ku prospěchu všem okolo než přeběhlíkovi samotnému. Konflikt zájmů je však na úplně jiný článek.
Soukromí lze i ukrást. Tak jako nedávno premiérovu e-mailovou korespondenci. Stát může narušit soukromí v případě, že vyšetřuje trestný čin, a svolení k narušení soukromí dává soud. Narušení soukromí má obecně negativní příchuť. Prostě se to mezi slušnými lidmi nedělá. Narušení soukromí může být i trestné, podle toho, jaká škoda vznikla.
Základem pojiva společnosti je důvěra. Mimo jiné důvěra v to, že co je soukromé, je soukromé. Platí to od rodiny přes spolky až po státy a vztahy mezi nimi.
Závěrem: lobby není korupce. Snaha odhalovat soukromí průmyslových sdružení, pokud se nedopouštějí nezákonného jednání, je přinejmenším nevhodná. Zatím to však nikdo takto přímo neřekl.
MIROSLAV PALÁT
prezident asociace CzechMed
Comments