Lidové noviny
I na každém statistickém šprochu je pravdy trochu, píše Miroslav Palát, který připomíná, že v dostupnosti zdravotní péče je nad průměrem EU. Ilustrační foto MAFRA - Michal Klíma
Zítra se uskuteční protest lékařů namířený proti reformám ministerstva. Opět tak přicházejí dny, kdy budeme slýchat, že zdravotní péče je špatně dostupná. Anebo že dostupná zatím je, ale pokud nenalijeme do zdravotnictví více peněz, tak věru dostupná nebude.
Podívejme se však, co říkají čísla a průzkumy.
Ve své publikaci Helath at a Glance:Europe 2012 OECD mimo jiné také přehled o nenaplněných zdravotních potřebách. Jsou to výsledky šetření mezi občany všech zemí OECD vyšší střední i nižší ekonomické síly s otázkou, zda se museli zříct lékařského vyšetření v situaci, kdy toto potřebovali. Důvody, které s přitom sledují jsou zejména vysoké náklady na vyšetření, dlouhé čekací doby, nemožnost uvolnit se zaměstnání anebo z péče o děti případně kvůli nepřijatelným dojezdovým vzdálenostem k vyšetření. Překvapení spočívá v tom, že se Česká republika nachází ve velmi komfortní výši nad průměrem EU, přitom za sebou – nebo pod sebou – zanechává země jako Velkou Británii, Dánsko, Francii. Výčet těch, kteří sledují naše „brzdová světla” a jsou pořád nad průměrem, tímto není úplný.
Jistě, můžeme se pozastavovat na metodikou, statistickými chybami i tím, že nám to třeba nejde pod vousy. Ale nezůstává než přiznat, že i na každém statistickém šprochu je pravdy trochu.
Nespokojíme-li se pouze s tím, že tímto poznatkem smeteme slogany příštích několika dní ze stolu, zkusíme se podívat na téma dostupnosti péče ještě trochu hlouběji a z jiného úhlu.
Česko, země gynekologů
Když se ukazuje, že zdravotní péče asi není málo, nemůže jí být –odvažme se říct – možná příliš? Kolik péče je “dobře”? Anebo umíme říct, kolik je “tak akorát”?
Mezi roky 1995 a 2009 vzrostli průměrné náklady na zdravotního pojištěnce věkové skupiny 75-79 let z asi 16.000 Kč na kolem 64.000, tedy téměř čtyřnásobně. Dobře, inflace také zasáhla, takže prakticky dvojnásobně. Můžeme si klást otázku, zda-li byla populace těchto seniorů na konci oněch 14 let o to nemocnější, že potřebovala více péče. Anebo neopak, zda byla o to zdravější, protože tuto péči obdržela.
Nedávno jsem zaslechl z druhé ruky stesk kolegyně praktické lékařky, která se ve svých kolem sedmdesáti letech pomalu chystá do důchodu. Začátkem devadesátých let, to se to ordinovalo. Dostat pacienta ke specialistovi kardiologovi šlo třeba do dvou dnů. Echokardiografie možná do čtyř. Dnes, na termín ke specialistovi se čeká týdny, někdy dva, někdy tři. Jednoho by napadlo, že by bylo méně kardiologů než před dvacety lety? To se jednomu nechce věřit. Možná se jen naučili lépe využívat svých kapacit, zvát svoje dispenzarizované pacienty ke kontrolám a podobně.
Anebo jiná statistika OECD, zkusme hádat, ve které členské zemi je nejvíce specialistů gynekologů. V České republice. (zdroj OECD Health Data 2011 – údaje z roku 2009 anebo nejmladší, která jsou k dispozici) Konkrétně 47,8 specialistů gynekologů na 100.000 žen. Hned za námi, žádné Švýcarsko, ale Řecko. Hned za ním Itálie, Slovensko, Izrael, Německo, Rakousko atd. A specialisté přibývají všude, to ne že ne. Jediné země, kde gynekologů mírně ubývá je Izrael, Polsko a Japonsko.
Holandsko je v tomto seznamu s 15,7 gynekology na 100.000 žen šesté od konce. Při jedné přednášce, shodou okolností pro skupinu studentek z Holandska jsem se při prezentaci těchto čísel zeptal, jestli se jim někdy jevilo, že by byl problém dostat se ke gynekologovi, je-li tato potřeba. Nevěřícně kroutili hlavami.
To všechno je pouze jedna strana mince. Všichni známe situace, kdy není možné se dostat ke specialistovi včas. Pro toho konkrétního pacienta jsou všechna tato čísla platná, jako partnerovi Felixe Holzmana ve známé skeči. Holzman se odmítl zabývat hladem svého protějšku s odkazem, že přece statisticky i on snědl půlku kuřete protože on sám snědl celé. Anebo si představme seniora, který svým řešitelným a přechodným shoršením stavu jaksi propadá přes příliš nahrubo rozestavěné záchranné sítě. Musí tedy doopravdy onemocnět tak vážně, aby byl přijat na akutní oddělení. Tam jej sice úspěšně seberou hrobníkovi z lopaty, avšak z odkazem na zbytečné polehávání na drahém akutním lůžku jej posunou do léčebny dlouhodobě nemocných, kde jej čistě zastelou do postele a vyčkají, než příroda dokoná své. Všem pečlivým, iniciativním a pacienty domů propouštějícím LDN se omlouvám, někdy musí být příměr absurdní, aby zaujal.
Zůstaňme však u těch seniorů. Je to bezesporu pravda, že člověk čerpá největší část své zdravotnické spotřeby v posledních dvou letech života. Většinou také v séniu, tedy stáří. Zůstává však otázka, jak je čerpá. Zda-li z pohledu jeho zdravotního stavu málo efektivním blouděním po tzv. „systému“, kde se vzájemným – v lepším případě zdvojováním v horším případě vzájemně si odporujícím působením různých opatření - sice spolehlivě čerpají peníze, avšak hodnoty se moc nepřidává.
Přitom by bylo zapotřebí několik nízkonákladových a minimálně intervenčních postupů, které by pomohly seniora zaléčit pouze tak mírně, že po přechodném shoršení by se vrátil zpět do své –byť nadále křehké – rovnováhy, nejlépe ve vlastním obydlí s vlastními lidmi kolem. Jak o tom často píše geriatr MUDr.Kalvach šlo by o koordinaci péče na poliklinice, kde by místo opakovaných návštěv hůře pohyblivý senior absolvoval vše v několika hodinách a se svými splněnými zdravotními potřebami by se vrátil tam, kde mu je dobře, tedy domů. Aneb takzvaná servisní lůžka, kde by starý křehký člověk absolvoval pouze krátké zaléčení, kdy by se po minimálním pobytu vrátil rychle zpět do své jakés-takés samostatnosti. Kde se jednak cítí dobře, kde má šanci se dožít třeba dalšího roku a kde – světe div se – péče o jeho zdraví také nejméně stojí.
Ze vzduchu žít nelze
Tímto způsobem lze uvést mnoho příkladů, jak zdánlivě nepatrná a také levná intervence přináší efekt i úsporu. Je otázkou, zda těchto a podobných opatření je nedostatek protože se to nehradí, a nehradí se, protože jsou peníze potřeba na něco jiného. Ale pokud se to nehradí vůbec, tak to nikdo dělat nebude. Protože ani lékaři ani další zdravotníci ze vzduchu žít nemohou. Nečekaně i převapivě tímto autor vyjádřuje určitou solidaritu protestujícím nastávajích dní. Avšak z jiného důvodu, než by se prvoplánově nabízelo.
Bude potřeba asi hodně trpělivosti a to na všech stranách barikád i obrazovek. Protože ne každá medicína je o penězích a ne každé peníze v medicíně utracené plní to, o co v medicíně jde. Otázky, které si moderní zdravotnictví klade, jsou daleko hlubší a potřebují daleko jemnější rozeznání než jenom volat, že je v systému málo peněz.
Kommentare