top of page

Vítězství dvou kohoutků

Aktualizováno: 18. 4. 2020

Lidové noviny


O budoucnosti Británie rozhodla v referendu identita starší generace



Hlavní problém dnešní Británie? Migrace. Přistěhovalci z bývalých kolonií a

jejich děti (např. londýnský starosta Sadiq Khan) v Británii realizují svůj britský sen.

Imigrační politika posledních padesáti let nevychází. Původní obyvatelé se tak bojí

o svou identitu. FOTO ČTK


 

Volba Britů odejít, anebo zůstat závisela, kromě jiného, významně na

věku. Zatímco mladí do 25 let volili téměř z 80 procent pro setrvání v

Unii, generace šedesátiletých a výše v podobném poměru hlasovala pro

odchod. V této chvíli to vypadá, že starší generace vzkázala té mladší:

prr, vaším směrem to teď nepůjde.


Proč takto staří a mladí volili? Starší generace si více pamatuje, jak to

bylo. Současně trpí vzpomínkovým optimismem. Co bylo dřív, se

postupem času jeví ve stále lepším světle. Navzdory faktům a

číslům. Součástí této iluze je, že Británie má patent na rozum.

Jsou tací, co si pamatují, byť jako děti, že Británie vládla velkému kusu

světa, kam exportovala především svou britskou civilizaci. Díky

postupné emancipaci zámořských národů se impérium rozešlo, existuje

však Commonwealth a jsou země na druhém konci světa, kterých je

britská královna formální hlavou státu.


Británie je přece jen za mořem, i když není daleko. I v devadesátých

letech se hovořilo o čemkoli mimo ostrovy jako o „overseas“ čili zámoří,

včetně kontinentální Evropy. Přezíravost vůči námi opěvovanému „srdci

Evropy“ je nasnadě.


Britské je dobré


Když autor pracoval v Anglii v první polovině devadesátých let jako

lékař, často musel odpovídat na otázky, zda je u nás právě válka a zda

máme barevnou televizi. To „něco“ na východ od Německa splývalo s

Balkánem. Na druhé straně, když se podivoval, jak je možné, že i v

nových domech studená a teplá voda tečou ze dvou kohoutků na

opačných koncích umyvadla, dostalo se mu odpovědi, že to je britské a

že je to tak dobře.


Jak tedy zahráli především starší generaci Boris Johnson a Nigel Farage

na jejich eurostrachy? Bylo to tím, že jim Brusel příliš mluvil do jejich

„pomazánkového másla“? Anebo tím, že na rozpočet EU doplácela Velká

Británie nějakými 12 miliardami liber? Třeba Britové neviděli, že v

mnoha zaostalejších městečkách mají dnes místo zaplivané hlavní ulice

parčík s fontánkou, u které je cedulka s textem „realizováno z

Evropských fondů“.


Ne, největším problémem byla migrace. Ta však nezačala s EU ani s

tisíci polských instalatérů. Začala již v padesátých a šedesátých letech po

rozpadu impéria. Jako vcelku odpovědný kolonizátor nabídla Velká

Británie především místním úředníkům koloniální správy, kteří by si asi

v administrativě nového nezávislého státu moc neškrtli, přestěhování a

budoucnost u sebe doma. Samozřejmě že postupem času byl příliv

přistěhovalců z bývalých kolonií velmi pestrý a rozsáhlý. Indové,

Pákistánci, Afričané i lidé z dalších koutů světa. Nepřišli, aby byli „na

dávkách“, ale realizovat svůj britský sen. Příslovečný pákistánský

obchůdek na rohu, jakási trafiko-večerka, jednak předznamenal

postupnou revoluci v obchodu a službách, protože byl otevřen sedm dní

v týdnu třeba od sedmi ráno do desíti večer. V zemi, kde zejména na

venkově mnoho obchodů zavíralo v ten moment, kdy lidé opouštěli

zaměstnání, to znamená v pět odpoledne. Majitel takového obchůdku

měl vizi, nechal děti studovat. Dnes je jeden z takových starostou

Londýna, věc ještě před dvaceti roky nevídaná.


Tito imigranti však s sebou přinesli i svůj způsob života a svoje

představy, jak velká má být rodina. Když koupili Indové dva domky na

obou koncích řady cihlových domků, tak s sebou přinesli trochu více

hluku, všudypřítomný zápach kari koření a poslali tím ceny ostatních

cihlových domků střemhlav k zemi. Původní obyvatelé se odstěhovali a

za pár let byla celá ulice k nepoznání. Jedna, dvě a za chvíli tu byla

asijská čtvrť, kam Britové přestali chodit. Ani se nemuseli cítit ohroženi,

prostě tam již nebyli doma. Za dnešní obavy ze ztráty britské identity

nemůže ani nezvládnutá imigrační vlna posledních dvou tří let, ani tisíce

dělníků z východní Evropy, ale britská imigrační politika posledních

padesáti let.


Mladé lidi z tohoto nezajímá nic. Vykoukli ze své čtvrti, protože po světě

se nízkonákladovým letadlem dostanou téměř tak rychle jako po

internetu. Dojedou, kam chtějí, a nejen po Evropě. Na místě pak žijí,

studují, jedí, voní, milují a říkají si, že Británie možná není takový pupek

světa, jak se tváří, i když ji mají rádi. Ale nehlasovalo jich dost a možná

to není jen jejich vina. Jedna dvě generace předtím může za to, že neměli

tolik dětí, aby dnes dostatek mladých řeklo brexitu svoje NE. I to je

forma gerontokracie neboli vlády starců.


Staré dobré časy


Toto slovo neoznačuje pouze dohasínající sovětské impérium, kdy se o

řečnících z politbyra vtipkovalo, že z pěti mikrofonů před nimi je jeden

na zvuk a ze zbylých čtyř se pouští kyslík. Stárnoucí populace má mimo

jiné ten efekt, že za všeobecného a rovného volebního práva bude volby

rozhodovat agenda starých, nikoli mladých.

Bezprostředně po referendu se zdá, že převážil hlas vrátit Británii do

„starých dobrých časů“, které však nejsou ničím než iluzí. Velmi

pravděpodobně se nic závažného nestane. Otázky a problémy nezmizí a

mladé, co roztáhli křídla, beztak nic nezastaví. My ostatní můžeme mít

na Británii leccos rádi, ale ty dva kohoutky na umyvadle se tam zabydlely

ještě na hodně dlouho.


MIROSLAV PALÁT

Autor je lékařem, prezidentem asociace CzechMed. Text vyjadřuje jeho soukromý

názor.

0 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Commentaires


Les commentaires ont été désactivés.
bottom of page