Lidové noviny
O budoucnosti Británie rozhodla v referendu identita starší generace
Hlavní problém dnešní Británie? Migrace. Přistěhovalci z bývalých kolonií a
jejich děti (např. londýnský starosta Sadiq Khan) v Británii realizují svůj britský sen.
Imigrační politika posledních padesáti let nevychází. Původní obyvatelé se tak bojí
o svou identitu. FOTO ČTK
Volba Britů odejít, anebo zůstat závisela, kromě jiného, významně na
věku. Zatímco mladí do 25 let volili téměř z 80 procent pro setrvání v
Unii, generace šedesátiletých a výše v podobném poměru hlasovala pro
odchod. V této chvíli to vypadá, že starší generace vzkázala té mladší:
prr, vaším směrem to teď nepůjde.
Proč takto staří a mladí volili? Starší generace si více pamatuje, jak to
bylo. Současně trpí vzpomínkovým optimismem. Co bylo dřív, se
postupem času jeví ve stále lepším světle. Navzdory faktům a
číslům. Součástí této iluze je, že Británie má patent na rozum.
Jsou tací, co si pamatují, byť jako děti, že Británie vládla velkému kusu
světa, kam exportovala především svou britskou civilizaci. Díky
postupné emancipaci zámořských národů se impérium rozešlo, existuje
však Commonwealth a jsou země na druhém konci světa, kterých je
britská královna formální hlavou státu.
Británie je přece jen za mořem, i když není daleko. I v devadesátých
letech se hovořilo o čemkoli mimo ostrovy jako o „overseas“ čili zámoří,
včetně kontinentální Evropy. Přezíravost vůči námi opěvovanému „srdci
Evropy“ je nasnadě.
Britské je dobré
Když autor pracoval v Anglii v první polovině devadesátých let jako
lékař, často musel odpovídat na otázky, zda je u nás právě válka a zda
máme barevnou televizi. To „něco“ na východ od Německa splývalo s
Balkánem. Na druhé straně, když se podivoval, jak je možné, že i v
nových domech studená a teplá voda tečou ze dvou kohoutků na
opačných koncích umyvadla, dostalo se mu odpovědi, že to je britské a
že je to tak dobře.
Jak tedy zahráli především starší generaci Boris Johnson a Nigel Farage
na jejich eurostrachy? Bylo to tím, že jim Brusel příliš mluvil do jejich
„pomazánkového másla“? Anebo tím, že na rozpočet EU doplácela Velká
Británie nějakými 12 miliardami liber? Třeba Britové neviděli, že v
mnoha zaostalejších městečkách mají dnes místo zaplivané hlavní ulice
parčík s fontánkou, u které je cedulka s textem „realizováno z
Evropských fondů“.
Ne, největším problémem byla migrace. Ta však nezačala s EU ani s
tisíci polských instalatérů. Začala již v padesátých a šedesátých letech po
rozpadu impéria. Jako vcelku odpovědný kolonizátor nabídla Velká
Británie především místním úředníkům koloniální správy, kteří by si asi
v administrativě nového nezávislého státu moc neškrtli, přestěhování a
budoucnost u sebe doma. Samozřejmě že postupem času byl příliv
přistěhovalců z bývalých kolonií velmi pestrý a rozsáhlý. Indové,
Pákistánci, Afričané i lidé z dalších koutů světa. Nepřišli, aby byli „na
dávkách“, ale realizovat svůj britský sen. Příslovečný pákistánský
obchůdek na rohu, jakási trafiko-večerka, jednak předznamenal
postupnou revoluci v obchodu a službách, protože byl otevřen sedm dní
v týdnu třeba od sedmi ráno do desíti večer. V zemi, kde zejména na
venkově mnoho obchodů zavíralo v ten moment, kdy lidé opouštěli
zaměstnání, to znamená v pět odpoledne. Majitel takového obchůdku
měl vizi, nechal děti studovat. Dnes je jeden z takových starostou
Londýna, věc ještě před dvaceti roky nevídaná.
Tito imigranti však s sebou přinesli i svůj způsob života a svoje
představy, jak velká má být rodina. Když koupili Indové dva domky na
obou koncích řady cihlových domků, tak s sebou přinesli trochu více
hluku, všudypřítomný zápach kari koření a poslali tím ceny ostatních
cihlových domků střemhlav k zemi. Původní obyvatelé se odstěhovali a
za pár let byla celá ulice k nepoznání. Jedna, dvě a za chvíli tu byla
asijská čtvrť, kam Britové přestali chodit. Ani se nemuseli cítit ohroženi,
prostě tam již nebyli doma. Za dnešní obavy ze ztráty britské identity
nemůže ani nezvládnutá imigrační vlna posledních dvou tří let, ani tisíce
dělníků z východní Evropy, ale britská imigrační politika posledních
padesáti let.
Mladé lidi z tohoto nezajímá nic. Vykoukli ze své čtvrti, protože po světě
se nízkonákladovým letadlem dostanou téměř tak rychle jako po
internetu. Dojedou, kam chtějí, a nejen po Evropě. Na místě pak žijí,
studují, jedí, voní, milují a říkají si, že Británie možná není takový pupek
světa, jak se tváří, i když ji mají rádi. Ale nehlasovalo jich dost a možná
to není jen jejich vina. Jedna dvě generace předtím může za to, že neměli
tolik dětí, aby dnes dostatek mladých řeklo brexitu svoje NE. I to je
forma gerontokracie neboli vlády starců.
Staré dobré časy
Toto slovo neoznačuje pouze dohasínající sovětské impérium, kdy se o
řečnících z politbyra vtipkovalo, že z pěti mikrofonů před nimi je jeden
na zvuk a ze zbylých čtyř se pouští kyslík. Stárnoucí populace má mimo
jiné ten efekt, že za všeobecného a rovného volebního práva bude volby
rozhodovat agenda starých, nikoli mladých.
Bezprostředně po referendu se zdá, že převážil hlas vrátit Británii do
„starých dobrých časů“, které však nejsou ničím než iluzí. Velmi
pravděpodobně se nic závažného nestane. Otázky a problémy nezmizí a
mladé, co roztáhli křídla, beztak nic nezastaví. My ostatní můžeme mít
na Británii leccos rádi, ale ty dva kohoutky na umyvadle se tam zabydlely
ještě na hodně dlouho.
MIROSLAV PALÁT
Autor je lékařem, prezidentem asociace CzechMed. Text vyjadřuje jeho soukromý
názor.
コメント