top of page

Zdravotnictví neřídíme, žije samo

Aktualizováno: 18. 4. 2020

Lidové noviny


Zdravotnictví ve všech rozvinutých zemích má schopnost absorbovat všechny peníze,

které se jehosměrem pošlou. Je to segment rostoucí rychleji než HDP nebo kterákoli jiná

oblast ekonomiky. Čímto je? Co činí zdravotnictví v tomto směru tak výjimečným?



Ani jeden lékař nechybuje, přestože jeden se rozhodne tak a druhý jinak, přibližuje

Miroslav Palát jemné nuance zdravotnictví, které však mají velký ekonomický dopad. Foto MAFRA Ladislav Němec


 

Obvykle se za příčiny růstu nákladů ve zdravotnictví označují moderní technologie či

stárnoucí populace. Ani jedno není pravda. Klíčem k otázce, kam jdou peníze ve

zdravotnictví, jsou dvě otázky. Zaprvé: jak se tvoří kapacity? Zadruhé: jak je možné, že

mají stále plno?


Poskytování péče je složitá věc a vyžaduje komplikovaná zařízení. Lůžka, ordinace,

nejrůznější laboratoře, operační sály atd. Dále vyžaduje vysoce erudované pracovníky,

lékaře, sestry, instrumentářky, odborníky v laboratořích, patology a další.

Vytvoření nových léčebných kapacit (třeba nových oddělení pro specializované výkony ve

vícero nemocnicích) je projektově unikátní počin, na který dosáhne pouze téměř

renesanční bytost. To jsou špičkoví lékaři hnaní odborným zájmem, kteří jsou nadto

obdařeni manažerskými dovednostmi a schopností se prosadit. Alfou a omegou je

samozřejmě hrazení nových služeb. Pouze perspektivnost oboru naláká další lékaře, aby s

novým odvětvím spojili svou profesní budoucnost.


Silokřivky mezi odborníky, politiky a manažery


Kapacity jsou rozmístěny různě jak mezi státy (stejně rozvinutými), tak i mezi regiony v

rámci státu, přestože se medicína učí z prakticky stejných knih. Záleží na tom, zda se v

určitém období a místě najde kritická masa dostatečně odborně i manažersky

erudovaných odborníků, aby doslova vydupali ze země medicínský obor, který tam předtím

nebyl.


Různé pokrytí péče? Například kardiostimulátory – přístroje na úpravu poruch srdečního

rytmu. Sleduje se, kolik se jich implantuje na milion obyvatel za rok. V zemích jako Norsko

a Nizozemsko počet implantací činí něco přes 600 na milion obyvatel, ale v Německu a

Belgii přes 1200. Navzdory tomu, že v Nizozemsku a Norsku se v přepočtu na obyvatele

vydává více peněz na zdravotnictví než v Německu a Belgii. Na mnoha dalších příkladech

lze ukázat, že způsob, jakým se léčíte, závisí na tom, kde bydlíte. Iv rámci jednoho státu.

Právě různorodost poskytování zdravotních služeb mezi regiony a státy je jedním z

projevů komplexity zdravotnických systémů. Žijí vlastním životem podle toho, jak ve které

zemi a kterém kraji běží silokřivky mezi odborníky, politiky a manažery.


Zkusme se vypořádat s druhou otázkou: jak se zabezpečí, že se jednou vzniklé kapacity

vytěžují? To je skryto v drobném detailu, který běžně není znám. Představa, že medicína

přesně určuje, že tento člověk je jednoznačně nemocný a druhý zdravý, je mýtus. S jistou

dávkou zjednodušení si představme, že zdraví nebo nemoc se rozliší pomocí

mikroskopického vyšetření tkáně – histologie.


Rozdíl mezi tkání zdravou a nemocnou však není ostrý, ale postupný. Když si představíme

změny buněk od zcela zdravých směrem k jednoznačně nemocným, na opačných koncích

těchto změn je – dejme tomu – 30 procent nálezů, na kterých se erudovaní patologové

shodnou. Jde o třicet procent na „zdravém“ i „nemocném“ konci spektra. To nám však

nechá uprostřed poměrně široké pásmo – 40 procent, což je skoro polovina – změn na

tkáních, kde posouzení různých stejně erudovaných a stejně odpovědných lékařů je ve

výsledku náhodným jevem. To neznamená, že by to neuměli. Prostě medicína je daleko

více nejednoznačná, než si veřejnost připouští. A nepřipouští si to z toho důvodu, že

potřebuje být přesvědčena, že když jednou k doktorovi jde, tento ví přesně (!), co je nemoc

a co se má dělat.


Když se v tom širokém nejednoznačném pásmu medicíny jeden lékař rozhodne tak a

druhý jinak, ani jeden nechybuje.


Tato jemná nuance má brutální ekonomický dopad, který vyjadřuje bonmot, že „každé

nemocniční lůžko si nakonec svého pacienta najde“. Ano, na základě širokého a

nejednoznačného pásma mezi nemocí a zdravím lze řídit vytěžování (a samozřejmě i

hrazení) jakýchkoli kapacit, které existují. To neznamená, že by se ze zdravých dělali

nemocní a naopak. Ale v širokém pásmu různých možných odpovědí na otázku, zda ještě

léčit, anebo už ne, není jedna jediná správná. A neudělá s tímto nikdo nic, ani kdyby byl

ředitelem zeměkoule. Vytvoření a udržení kapacit poskytování péče je tak složité a je na

tom závislých tolik lidí, že je prakticky nemožné již existující zařízení zrušit. Kapacity se

ruší až s generační výměnou. Jinými slovy, jednou vzniklé zdravotnické zařízení se ruší,

nikoli protože jeho činnost je obsolentní, ale až jeho protagonisté odejdou do penze.

Kolik medicíny je dobře?


Nových kapacit, oborů a specializací přibývá rychleji, než starých ubývá. Jednoduše

řečeno, rozvinutá zdravotnictví jsou stále dražší, protože čím dál více lékařů poskytuje čím

dál více péče za čím dál více peněz. Protože rostou kapacity, je lékařů relativní

nedostatek, i když přibývají. O sestrách to platí podobně.


O obě povolání je postupně stále menší zájem, protože objem práce za stejné peníze u

stejného počtu zdravotníků neustále roste. Když už jsme u těch sester: v rozvinutých

ekonomikách jsou zdravotní sestry placené zhruba někde kolem průměrného příjmu ve

společnosti. Podobně i u nás. Bohatství „bohatých zdravotnictví“ není v přeplacených

sestrách, ale v jejich počtu. V nadprůměrných zemích OECD je sester v přepočtu na

obyvatele dvakrát tolik co zde.


Vidíme-li, že zdravotnictví nezadržitelně roste vlastní silou jak evoluce sama, naléhavě se

nabízí otázka, „jak mnoho medicíny“ je tedy dobře? Jednoznačná odpověď není. Zda v té

které zemi je kapacit na tuto nebo onu nemoc dostatek, se bude lišit od oboru k oboru, od

konkrétní nemoci anebo roky vypěstovaným očekáváním lidí.

Zabezpečení péče je ve veřejnosti citlivě vnímanou otázkou. Hrají v tom roli základní

existenční obavy jedince. Podobně jako strašení čímkoli je v politickém prostředí rozšířený

strach o zdraví a ultimativně o život nástrojem ještě silnějším.


Vést diskusi o tom, které kapacity rozvinout, které poslat do útlumu, a umět to odborně i

politicky snesitelně vysvětlit, je téměř nadlidský úkol. Vyžaduje odborníky, kteří nejsou

závislí na politice ani na jiných odbornících, kterým by případně lezli do zelí. Kde však

takové vzít?


MIROSLAV PALÁT

lékař, prezident asociace CzechMed

3 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Commenting has been turned off.
bottom of page