Lidové noviny
Zdravotnictví ve všech rozvinutých zemích má schopnost absorbovat všechny peníze,
které se jehosměrem pošlou. Je to segment rostoucí rychleji než HDP nebo kterákoli jiná
oblast ekonomiky. Čímto je? Co činí zdravotnictví v tomto směru tak výjimečným?
Ani jeden lékař nechybuje, přestože jeden se rozhodne tak a druhý jinak, přibližuje
Miroslav Palát jemné nuance zdravotnictví, které však mají velký ekonomický dopad. Foto MAFRA Ladislav Němec
Obvykle se za příčiny růstu nákladů ve zdravotnictví označují moderní technologie či
stárnoucí populace. Ani jedno není pravda. Klíčem k otázce, kam jdou peníze ve
zdravotnictví, jsou dvě otázky. Zaprvé: jak se tvoří kapacity? Zadruhé: jak je možné, že
mají stále plno?
Poskytování péče je složitá věc a vyžaduje komplikovaná zařízení. Lůžka, ordinace,
nejrůznější laboratoře, operační sály atd. Dále vyžaduje vysoce erudované pracovníky,
lékaře, sestry, instrumentářky, odborníky v laboratořích, patology a další.
Vytvoření nových léčebných kapacit (třeba nových oddělení pro specializované výkony ve
vícero nemocnicích) je projektově unikátní počin, na který dosáhne pouze téměř
renesanční bytost. To jsou špičkoví lékaři hnaní odborným zájmem, kteří jsou nadto
obdařeni manažerskými dovednostmi a schopností se prosadit. Alfou a omegou je
samozřejmě hrazení nových služeb. Pouze perspektivnost oboru naláká další lékaře, aby s
novým odvětvím spojili svou profesní budoucnost.
Silokřivky mezi odborníky, politiky a manažery
Kapacity jsou rozmístěny různě jak mezi státy (stejně rozvinutými), tak i mezi regiony v
rámci státu, přestože se medicína učí z prakticky stejných knih. Záleží na tom, zda se v
určitém období a místě najde kritická masa dostatečně odborně i manažersky
erudovaných odborníků, aby doslova vydupali ze země medicínský obor, který tam předtím
nebyl.
Různé pokrytí péče? Například kardiostimulátory – přístroje na úpravu poruch srdečního
rytmu. Sleduje se, kolik se jich implantuje na milion obyvatel za rok. V zemích jako Norsko
a Nizozemsko počet implantací činí něco přes 600 na milion obyvatel, ale v Německu a
Belgii přes 1200. Navzdory tomu, že v Nizozemsku a Norsku se v přepočtu na obyvatele
vydává více peněz na zdravotnictví než v Německu a Belgii. Na mnoha dalších příkladech
lze ukázat, že způsob, jakým se léčíte, závisí na tom, kde bydlíte. Iv rámci jednoho státu.
Právě různorodost poskytování zdravotních služeb mezi regiony a státy je jedním z
projevů komplexity zdravotnických systémů. Žijí vlastním životem podle toho, jak ve které
zemi a kterém kraji běží silokřivky mezi odborníky, politiky a manažery.
Zkusme se vypořádat s druhou otázkou: jak se zabezpečí, že se jednou vzniklé kapacity
vytěžují? To je skryto v drobném detailu, který běžně není znám. Představa, že medicína
přesně určuje, že tento člověk je jednoznačně nemocný a druhý zdravý, je mýtus. S jistou
dávkou zjednodušení si představme, že zdraví nebo nemoc se rozliší pomocí
mikroskopického vyšetření tkáně – histologie.
Rozdíl mezi tkání zdravou a nemocnou však není ostrý, ale postupný. Když si představíme
změny buněk od zcela zdravých směrem k jednoznačně nemocným, na opačných koncích
těchto změn je – dejme tomu – 30 procent nálezů, na kterých se erudovaní patologové
shodnou. Jde o třicet procent na „zdravém“ i „nemocném“ konci spektra. To nám však
nechá uprostřed poměrně široké pásmo – 40 procent, což je skoro polovina – změn na
tkáních, kde posouzení různých stejně erudovaných a stejně odpovědných lékařů je ve
výsledku náhodným jevem. To neznamená, že by to neuměli. Prostě medicína je daleko
více nejednoznačná, než si veřejnost připouští. A nepřipouští si to z toho důvodu, že
potřebuje být přesvědčena, že když jednou k doktorovi jde, tento ví přesně (!), co je nemoc
a co se má dělat.
Když se v tom širokém nejednoznačném pásmu medicíny jeden lékař rozhodne tak a
druhý jinak, ani jeden nechybuje.
Tato jemná nuance má brutální ekonomický dopad, který vyjadřuje bonmot, že „každé
nemocniční lůžko si nakonec svého pacienta najde“. Ano, na základě širokého a
nejednoznačného pásma mezi nemocí a zdravím lze řídit vytěžování (a samozřejmě i
hrazení) jakýchkoli kapacit, které existují. To neznamená, že by se ze zdravých dělali
nemocní a naopak. Ale v širokém pásmu různých možných odpovědí na otázku, zda ještě
léčit, anebo už ne, není jedna jediná správná. A neudělá s tímto nikdo nic, ani kdyby byl
ředitelem zeměkoule. Vytvoření a udržení kapacit poskytování péče je tak složité a je na
tom závislých tolik lidí, že je prakticky nemožné již existující zařízení zrušit. Kapacity se
ruší až s generační výměnou. Jinými slovy, jednou vzniklé zdravotnické zařízení se ruší,
nikoli protože jeho činnost je obsolentní, ale až jeho protagonisté odejdou do penze.
Kolik medicíny je dobře?
Nových kapacit, oborů a specializací přibývá rychleji, než starých ubývá. Jednoduše
řečeno, rozvinutá zdravotnictví jsou stále dražší, protože čím dál více lékařů poskytuje čím
dál více péče za čím dál více peněz. Protože rostou kapacity, je lékařů relativní
nedostatek, i když přibývají. O sestrách to platí podobně.
O obě povolání je postupně stále menší zájem, protože objem práce za stejné peníze u
stejného počtu zdravotníků neustále roste. Když už jsme u těch sester: v rozvinutých
ekonomikách jsou zdravotní sestry placené zhruba někde kolem průměrného příjmu ve
společnosti. Podobně i u nás. Bohatství „bohatých zdravotnictví“ není v přeplacených
sestrách, ale v jejich počtu. V nadprůměrných zemích OECD je sester v přepočtu na
obyvatele dvakrát tolik co zde.
Vidíme-li, že zdravotnictví nezadržitelně roste vlastní silou jak evoluce sama, naléhavě se
nabízí otázka, „jak mnoho medicíny“ je tedy dobře? Jednoznačná odpověď není. Zda v té
které zemi je kapacit na tuto nebo onu nemoc dostatek, se bude lišit od oboru k oboru, od
konkrétní nemoci anebo roky vypěstovaným očekáváním lidí.
Zabezpečení péče je ve veřejnosti citlivě vnímanou otázkou. Hrají v tom roli základní
existenční obavy jedince. Podobně jako strašení čímkoli je v politickém prostředí rozšířený
strach o zdraví a ultimativně o život nástrojem ještě silnějším.
Vést diskusi o tom, které kapacity rozvinout, které poslat do útlumu, a umět to odborně i
politicky snesitelně vysvětlit, je téměř nadlidský úkol. Vyžaduje odborníky, kteří nejsou
závislí na politice ani na jiných odbornících, kterým by případně lezli do zelí. Kde však
takové vzít?
MIROSLAV PALÁT
lékař, prezident asociace CzechMed
コメント