top of page

Nadstandardní Kocourkov

Aktualizováno: 24. 4. 2023

Chceme-li zpoplatnit zdravotní péči, neobjevujme Ameriku. Vytvořme žebříček zdravotních výkonů a za ty zbytnější ať se platí


Lidové noviny, 11.ledna 2023


V posledních týdnech se opět vyrojily úvahy, kde vzít (peníze do zdravotnictví) a nekrást. Naposledy v LN 28. 12. (Válek tiše sepisuje, zač si pacient připlatí). Mimo jiné jsme se dozvěděli, že v útrobách ministerstva či Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) vznikají klinické doporučené postupy, které mají být základem pro rozdělení standardní a nadstandardní péče.


Za morální hazard považuje autor úvahu, že by se mohla zpoplatnit špička medicíny (drahá metoda či špičkový odborník) FOTO MAFRA – M. RŮŽIČKA

 

Ředitel VZP Zdeněk Kabátek k tomu říká: „(podle těchto doporučených postupů) pohlídáme, za co lékařům ve skutečnosti platíme.“ Dále dodává: „Klinický doporučený postup totiž můžeme považovat za nepodkročitelný standard… nadstandardem se … stane všechno, co se od daného nároku liší a co nelze uspokojivě medicínsky vysvětlit.“


Na první pohled se zdá, jestli se nyní pojišťovna po třiceti letech existence má zajímat o to, za co lékařům platí, tak se jeden ptá, co dělala doposud. Při druhém zamyšlení to vypadá, že jde o nějaké zásadní nedorozumění.


Klinické doporučené postupy jsou – zjednodušeně – návody k léčení konkrétní nemoci, které reflektují aktuální vědecké poznání. Žádná rada pomazaných je „v poslední době“ nezačala tvořit. Existují jak české, tak mezinárodní doporučené postupy a jsou dosažitelné na pár kliků myší. Na ÚZIS běží asi čtvrtým rokem projekt směřující k jakémusi systematickému přehledu těchto postupů.


Zmenšování variability péče


Myslet si, že doporučený postup je nějaký „bazál“ a cokoli mimo to je nějaký nadstandard, je holý nesmysl. Tyto postupy mají jednak zprostředkovat aktuální vědecké poznání pro praxi a také zmenšovat variabilitu péče. Tedy že se jedna a ta samá věc léčí na různých místech jinak a někde – pohříchu – blbě.


Mimochodem, ze zákona o VZP ani zákona o zdravotních službách nevyplývá, že by zdravotní pojišťovna mohla kontrolovat kvalitu péče. Pouze to, zda byla provedena za nasmlouvaných podmínek. Kdyby její smluvní politika závisela na tom, jak se dodržují doporučené klinické postupy, a podle toho mohla smlouvu buď uzavřít, nebo odepřít, to by byla úplně jiná káva. Ale o tom zde asi řeč není.


Zmíněná stať v LN se dá nahlížet v kontextu i s příspěvkem v názorové sekci od přednosty Kardiologické kliniky II. LF UK v Motole, prof. Josefa Veselky (Zdravotnické nadstandardy nás neminou). Ptá se, proč by nebylo možné si zaplatit za lepší péči? Rovnost přístupu k péči je prý fikce, jak co do dostupnosti, tak co do zručnosti těch, kdo péči provádí. Údajně, jak za socialismu, tak i dnes existují „kuliši“, nebo VIP – velmi důležité osoby, které si onu lepší péči umí zařídit. Tak proč by si jeden na tu lepší nemohl připlatit. Když už ne na lepšího chirurga, tak na nějakou úžasnou inovativní super moderní péči. Pacient by tak byl svobodnější ve svém rozhodování.


Rovnost není iluze


Tak po pořadí. Rovnost není iluze, ale meta, ke které směřujeme. Alespoň podle Ústavy ČR, a to jak před zákonem, tak i v nemoci. Byť jsme si před zákonem všichni rovni, dobře víme, že rozhodnutí konkrétního soudu má svou variabilitu. Může různě reflektovat zákony i judikaturu. Důvěřujeme systému, který sám sebe reguluje, aby soudil podle práva a dobře. Podobně v medicíně. Když se mi udělá náhle nevolno, je to pak loterie, na koho natrefím. Je snažení zdravotnického systému, aby tuto variabilitu redukoval, například zmíněnými klinickými doporučenými postupy.


Pochopitelně, že kdokoli se cítí výjimečný (skoro všichni) a má kontakty (těch už je méně), snaží se dostat tam, kde „tomu nejlépe rozumějí“. Kdo se trochu ochomýtl kolem zdravotnické praxe, ví, že protekční pacient neboli „tlačenka“ je dvojsečná zbraň a často větší průšvih, než by musel být. U „tlačenky“ se všichni často tak snaží, až jsou v křeči a hned se něco nepovede.


S rovností se to má podobně jako s blbostí, se kterou nejde vyhrát, ale nikdy nesmíme vzdát boj. Rovnosti též definitivně nedosáhneme, ale nemůžeme přestat o ni usilovat.

Ale ne tak jako někdy politici. Naši bývalí socialisté – kde jim je konec – byli v hlavní linii zapřisáhlými odpůrci soukromých plateb u lékaře. Až dokud se jich to netýkalo. Kupříkladu někdejší předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, poté co s manželkou využili placených služeb v soukromém zařízení při porodu svého dítka, prohlásil, že platit u doktora je v pořádku, pokud znáte ceník (rozhovor se Sobotkou i článek autorky Lenky Petrášové na iDnes 21. července 2009). Takovou licoměrnost zdaleka nenajdeme pouze u nás. Ve Spojených státech máme příklady republikánů, kteří jsou zarytými odpůrci potratů, dokud se ta samá otázka netýká jejich dcer v komplikované životní situaci.


Jako i jinde, i u nás se našly zdravotnické oblasti, ve kterých se přímá platba stala normou. Notoricky známý příklad je stomatologie. U různých typů medicíny existují „kolaterální“ služby, které jsou zpoplatněny, a lidí, kteří jsou ochotni si připlatit, jsou stovky tisíc, možná i více. Jde přitom o něco navíc. Nějaké pohodlí, zjednodušení a podobně. Nikde to není péče jako taková.


Placený „chvost“ medicíny


Pokud se hledá nějaký srozumitelný způsob, jak zpoplatnit péči jako takovou, není potřeba vymýšlet kolo. Tzv. oregonský model – jak název podsouvá, jde o řešení rozpočtové situace hrazení zdravotních služeb pro nemajetné MedicAid v jednom americkém státě – představuje asi toto: Udělá se seznam zdravotních výkonů, který se seřadí od život zachraňujících až po zbytné. Třeba nahoře je léčba infarktu a onkologie a na dolním konci odstranění bradavice. Někde nad dolní čtvrtinou se udělá tlustá čára, vše nad ní je hrazeno ze 100 procent. U zdravotních služeb pod ní se uspořádají služby hrazené z 90, 80 až nakonec z 10 procent a nehrazené vůbec. Není potřeba nic vynalézat. Koho by to zajímalo, tento model byl základem pro slovenskou zdravotní reformu za Dzurindovy vlády z kraje milénia.


Profesor Veselka se pouští odvážně do úvahy, že by se mohla/měla zpoplatnit špička medicíny. Ať už nová super drahá metoda, anebo špičkový odborník. Obojí představuje morální hazard jako vrata, který – opravte mě, když se mýlím – v žádné rozvinuté zemi neexistuje.


Pokud lze něco ze zdravotní péče zpoplatnit, je to „chvost“ medicíny. Nikoli její špička. Tím se myslí to, co využívají mnozí hodně, na životě to neohrožuje a zpoplatnění nikoho nezruinuje.


Současná vláda to před příštími volbami se současnou opozicí nebude mít lehké. Při absenci levice „ochranu lidu“ převzali populisté bez hodnotové struktury, kteří zmíněný konstrukt využijí do posledního gramu. Zda se je podaří nachytat, jak konzumují nějaké privátní zdravotnictví..., hm, spíš ne. Jsou ve věku, kdy již nerodí, ale ještě moc nestonají.


Jak tak slyšíme trávu růst, může se za celou konstrukcí nadstandardů skrývat nějaký podnikatelský nápad, kterému je vcelku jedno, kdo sestaví vládu po příštích volbách. Tak jako po poslední vládě ODS, tyto iniciativy však mohou zanechat v legislativě pár shnilých jablek, kterých se ani po deseti letech nejde zbavit.

30 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Commenting has been turned off.
bottom of page