top of page

Rouška je matematika

Lidové noviny 2020 06 05


S cizími lidmi nablízko je dobré mít roušku nasazenou. Vždyť ani bezpečnostní pás si řidič nezapíná zlomek vteřiny předtím, než narazí


Foto - MAFRA - Petr Lundák


Když 3. října 1995 ve Spojených státech objem obchodů na burze klesl o 40 procent a počet dálkových telefonických hovorů o polovinu, nebyl v tom virus ani jiná katastrofa. Kolem desáté dopoledne se Amerika zastavila a kolem 100 milionů diváků se přisálo k televizním obrazovkám. Vyslechli si rozsudek v mediálně extrémně sledované soudní kauze bývalého hráče amerického fotbalu O. J. Simpsona, který byl obviněn z vraždy své manželky.


Proces byl masivně sledován kvůli výbušnosti rasové otázky. Simpson je Afroameričan, stejně jako Rodney King, kterého v březnu 1991 ztloukli čtyři bílí policisté poté, co jej zastavili po automobilové honičce ulicemi Los Angeles. Náhodný soused incident natočil, televize zveřejnila a kauza byla na světě. Policisté šli před soud, avšak koncem dubna 1992 byli osvobozeni. Rozsudek vyvolal rozsáhlé násilnosti a rabování, které si vyžádaly přes 60 mrtvých a tisíce zraněných. Situace velmi podobná té, která je ve Spojených státech dnes.


V roce 1995 panovala obava, že případné odsouzení O. J. Simpsona vyvolá podobné nepokoje. V jeho neprospěch svědčily různé důkazy. Stopy krve v autě, jeho DNA na místě činu atd. Kvůli historii domácího násilí státní zástupce argumentoval tím, že „facka je předzvěstí vraždy“. Obhájci využili tuto tzv. „žalobcovu mýlku“ (prosecutor’s fallacy) v následující úvaze: v USA jsou ročně fyzicky týrány asi čtyři miliony žen svými manželi nebo partnery. Avšak pouze kolem 1400 těchto situací končí vraždou. Je tedy pravděpodobnost skoro jedna ke třem tisícům, že kdo týrá, také usmrtí. Porota – mimo jiné na základě této úvahy – vyslovila osvobozující verdikt.

Jinou statistikou však je, že u týraných žen, které jsou zavražděny, je z 90 procent vrahem jejich trýznitel. Tento argument u soudu nezazněl, byť o něm obhajoba věděla. Pikantní detail bokem: ukázalo se, že před soudem musí obžalovaní i svědci vypovídat celou pravdu, obhajoba si z ní však může kousek nechat v šuplíku (Leonard Mlodinow: Život je jen náhoda).


Klíčem je, co srovnáváme s čím


Když se díváme na užitečnost nošení roušek z pohledu čísel, musíme si zvolit perspektivu. Pomůže nám příklad z jiné oblasti, zapínání bezpečnostních pásů v autě.

Otázkou není, kolikrát jsem v životě boural tak, aby mě pás zachránil. U drtivé většiny řidičů k tomu nedošlo ani jednou. Jde o to, kolik při nárazu zemřelo těch, kteří pás měli, a kolik těch, kteří jej neměli. V tomto srovnání je odpověď jednoznačná. Riziko smrti anebo těžkého zranění se snižuje s pásem přibližně o polovinu. A to už stojí za to.


Podobně to je s rouškami. Nejde o to, jaká je šance, že se nakazím, budu-li mít nebo nemít roušku mimo domov neustále. Mizivá. Ale z těch, kteří se nakazili, kolik jich roušku mělo a kolik ne.


Při řízení závisí hodně na rychlosti a okolnostech, kdy je větší nebo menší šance, že pás bude užitečný. S rouškou jsou situace, kdy je vcelku na nic – procházím se venku, nepotkávám nikoho. Když venku někoho letmo minu, šance nakazit se je minimální, ledaže by mi kýchl do tváře. Jsem-li ve velkém prostoru (nákupní centrum), dokud se míjíme v řádu vteřin, je šance nákazy nízká. Ve vnitřních prostorách však nelze zabránit tomu, že strávíme pár minut ve frontě a blíže než na dva metry od sebe. Nejhorší je, když se sejdeme v místnosti na delší dobu. Čím více nás je, čím hlasitěji mluvíme, tím hůře.


Je prokázáno, že kolem 79 procent nemocných získalo virus od bezpříznakových nosičů kapénkami. Podle své virové „nálože“ může ze sebe nositel vydávat tisíc až milion virionů (virových částeček) za pouhou minutu mluvení (podrobněji v časopise Science z 27. května). Roušky brání kapénkám se šířit. Ne dokonale, ale významně. Opět podle typu a okolností.


Není možné být tak pozorný, abych těsně předtím, než mi rouška má pomoci, roušku rychle vyhledal a nasadil. Je však na zvážení, kdy ji mám mít na tváři soustavně. Je to vcelku jednoduché. Když jsem uvnitř s cizími lidmi nablízko. Podobně jako si nemohu bezpečnostní pás zapínat zlomek vteřiny předtím, než narazím. Mám jej tedy zapnutý pořád. Kromě parkování, když jedu krokem.

Rouška, jak známo, do významné míry chrání nositele, aby se nenakazil. Zdůrazňuje se také aspekt ohleduplnosti, aby případný nositel viru neinfikoval druhé. Máme k tomu nějakou paralelu u bezpečnostních pásů? Jistěže, jejich používání na zadních sedadlech. Osoba letící zezadu při nárazu třeba v rychlosti 60 km/h může spolehlivě zlomit vaz někomu, kdo sedí vepředu. Šance usmrcení řidiče při nárazu je pětkrát (!) vyšší, když má za sebou „volně vlajícího“ cestujícího. Paragrafy sice tvrdí, že cestující vzadu musí být připoután, pokud je sedadlo pásem vybaveno. Otázkou je, kdo to v praxi dodržuje. Osoby cestující s autorem pokaždé, protože jinak by šly pěšky.


Příběh a statistika


Rouška není diktatura ani deklarace nějaké víry. Rouška je matematika. Obecně, ochota dívat se na svět pomocí čísel a faktů je tristní. Zato rozezlit se nad tím druhým pitomcem, co roušku má, i když nemusí, to nám jde skvěle. Proč nám těch několik centimetrů látky dokáže vykopat propast mezi dvěma půlkami lidstva, to je příběh na jindy.

Je pozoruhodné, jak odpůrci skoro všeho poukazují na východoasijské země, které zvládly první vlnu covid-19 bez generálního „lockdownu“, ale současně pohrdají nošením roušek, které představovaly jeden z pilířů úspěchu na Tchaj-wanu nebo v Jižní Koreji.

Závěrem na margo lékařských celebrit, které zesměšňují detailní referování o covidu. Když už jsme použili příklad bezpečnosti v dopravě: tragické dopravní nehody se reportují v barvitých podrobnostech, zvláště o prodloužených víkendech nebo o prázdninách. Kvůli emotivní stránce věci, která dokáže diváky zaujmout. Smyslem je zpřítomnit určité momenty nehody, a tak – alespoň nějakou měrou – přispět k větší opatrnosti na silnicích.

Stálo by možná za úvahu anonymně reportovat o zvlášť závažných průbězích nemoci covid-19. Možná bychom si vzali určité praktické poučení, které situace jsou rizikové a jak se lépe chránit.

Možná by nemocní nebo pozůstalí rádi věděli, že právě jejich příběh někomu pomohl, aby se do podobné situace nedostal. Příběh je totiž více inspirující než statistika. Zdali nejsme všichni raději příběhem než statistikou?


MIROSLAV PALÁT

lékař

46 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Commenting has been turned off.
bottom of page