top of page

Semafory přináší zjednodušení, ne řešení

Přichází manuál pro uvolňování nebo zpřísňování protiepidemických opatření aneb Jak nám slíbené barevné tabulky covid ještě více zamlží. Lidové noviny 12.listopadu 2020



Iluze jednoduchosti. Mapy, semafory, tabulky... Hlavní hygienička České republiky Jarmila Rážová na tiskové konferenci z 3. srpna. FOTO ČTK


 

Ministerstvo zdravotnictví vypouští PES (protiepidemický systém), „hlídací skóre“, tabulku opatření, jakýsi přibližný jízdní řád. Volají po něm různí lidé – včetně velmi vzdělaných, třeba rektorů univerzit – dejte nám číslo, dejte nám škálu.

Jedno anglické rčení říká: Střez se splnění svých snů (Beware of your dreams coming true). Dostaneme barevnou hračku a část covidových diskusí se přesune k tomu, jak nová tabulka funguje, k čemu je a zda vůbec pomáhá. Abychom nakonec objevili, že mezi nás a realitu jsme vložili ještě jednu vrstvu komplexity a neurčitosti. Dítě, které cítí předzvěst dobroty od sporáku, se neptá, při kolika stupních se bude obracet palačinka, ale kdy bude hotová. Dostane se mu odpovědi, až bude upečená.

Nemožnost sestrkání komplexního jevu do nějakého parametru demonstruje jinak známý výrok soudce Nejvyššího soudu Spojených států Pottera Stewarta z roku 1964, kdy odpověděl na otázku, jak pozná, že obscénnost přerostla v pornografii: Poznám to, až to uvidím.

Potřeba vědět, co bude zítra

Lidé potřebují předvídatelnost. Nejde pouze o zaměstnání, finanční situaci či existenční otázky. Chceme prostě vědět, co bude zítra, co bude za týden.

Komplexní jevy se však skládají z mnoha dalších podjevů, které mají svou pravděpodobnost, různě spolu souvisejí a vyvíjejí se v čase. Ve výsledku to znamená, že jak bude náš život vypadat za dejme tomu půl roku, závisí na faktorech, které dnes ještě neznáme.

Komplexním jevem je počasí. Meteorologové se nám snaží alespoň naznačit složité pochody, z nichž se odvíjí, jak bude zítra či příští týden. Většinu těch souvislostí ani nepobereme, a pokud nejsme sami amatérskými meteorology, nás ani nezajímají. Chceme vědět, jak bude teplo, zda bude na obloze slunce, nebo mraky a zda bude pršet. Proto také u těchto informací zprávy o budoucím počasí končí.

Co naopak lidé mají rádi, jsou příběhy, barvy, chutě. Proto se v předpovědích objevují krásné záběry východů a západů slunce, podzimního listí nebo krystalků ledu na větvích. Ve vztahu k informaci, kterou si máme odnést (jak bude), jsou zcela irelevantní, ovšem tisíckrát zajímavější než to, že mezi tlakovou výší a níží běží okluzní fronta. Což je informace, již člověk slyšel možná nejčastěji v životě, ale zemře v klidu, aniž aby jí rozuměl.

Potřebujeme, aby to bylo takto jednoduché i s pandemií. Proto voláme po číslech a tabulkách, podle nichž bychom nastavili svá očekávání.

Zatímco počasí nás zásadně neovlivní, pokud nejsme zemědělci nebo horolezci, vývoj pandemie má zásadní dopad na to, jak fungujeme.

Jsme v globálním experimentu, kdy kouzlem nechtěného je nejlépe předvídatelný samotný původce šlamastyky, virus SARS-CoV-2. Méně předvídatelné je chování jednotlivých lidí a skupin. Jak reagují na protiepidemická opatření, jak je dodržují či sabotují, jakou mají trpělivost s opatřeními a jak jim tato dochází.

Jednou z citlivých oblastí je docházka dětí a teenagerů do škol. I tam se volá po srozumitelném indikátoru, po „semaforu pro školy“, který by byl součástí jakéhosi manuálu na fungování státu v nejbližších měsících.

Ženy, matky dítek školou povinných, musejí mít možnost děti někam odložit, aby se mohly věnovat zaměstnání. Co se v současnosti odehrává, však není home office, ale home chaos. Autor je nezřídka v pracovním okolí svědkem situace, že matka odchází z domácí „kanceláře“ do zaměstnání, v němž prakticky nikdo není, aby se vůbec mohla soustředit na nějakou práci. Pobyt dětí doma 24 hodin denně má zásadní dopad na chod rodiny. Proto není divu, že se od všelijakých semaforů očekává srozumitelná představa, kdy budou zase ve škole. Když číslo R klesna na určitou hodnotu a současně se stane to nebo ono… Byť velmi složitě, barevná tabulka se nám bude snažit zprostředkovat iluzi, že víme, co budeme dělat, kdy a proč. S důrazem na iluzi.

Existují totiž rozsáhlé studie, které ukazují na školy jako na jeden z motorů šíření nákazy. Děti a dospívající mají většinou průběh infekce covidu-19 bez příznaků. Pokud se ze školy neudělají kasárna, je epidemická kontrola ve škole hůře představitelná než hlídání pytle blech. Děti, kterým nic není, pak přinesou virus domů a rodina je rozeznána jako zdroj nákazy.

Pojmenovat věci pravými jmény

Doslova před pár týdny vyšlo několik studií, které analyzují uvolňování opatření a jejich dopad na zhoršení epidemické situace. Jeden zdroj pro příklad: 22. října publikoval prestižní časopis Lancet práci o vlivu epidemických opatření, která zkoumala 790 fází (tj. situací, kdy se opatření zpřísňuje či uvolňuje), ve 131 (!) zemích, od 1. ledna do 20. července 2020. Otevření škol (spolu s povolením shromažďování osob ve větším počtu než deset) se ukazuje jako spolehlivý startér nové vlny nákaz, která se dostaví se zpožděním asi tří týdnů.

Podobně i z dalších zdrojů vyplývá, že otevření škol na podzim přineslo nový rozjezd epidemie a – nutno dodat – asi přinese další zavření škol. Musíme se tedy spíš zabývat tím, jaký je přijatelný a udržitelný „modus vivendi“ školní docházky. Děti držet pořád doma udržitelné není a jo-jo efekt (děti do školy a pak zase doma) také ne.

Místo abychom si mezi realitu a naše vnímání strkali další vrstvu, která nám dává iluzy jednoduchosti, měli bychom si věci pojmenovávat pravými jmény a učit se s nimi pracovat. Pokud se tak již děje, tak o věcech a řešeních komunikovat, usilovat o diskusi a jakýs takýs konsenzus. Na jaře to šlo.

Obávám se však, že zatímco jedni se budou zajímat o to, jak se komplexní jev vyvíjí a hledat nová řešení, většinu bude zajímat spíše to, zda nad pandemií bude zítra slunce, mrak a jak bude teplo.

MIROSLAV PALÁT lékař, prezident CzechMed 






35 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Commenting has been turned off.
bottom of page