top of page

V otázce roušek jsme jako děti

Lidové noviny 27.srpna 2020


Protikoronavirová opatření vláda mění podle vůle lidu. Místo úplatků by ale stačila lepší komunikace



Půjde se kvůli rouškám k soudu? Bude žalovatelné, když ten, kdo roušku pod povinností nosil, si zkazil zdraví, protože ji měl? Nebo může naopak člověk s vážným průběhem covid-19 žalovat stát, který nezabezpečil dostatečnou hygienickou ochranu? ptá se Miroslav Palát. FOTO ČTK

 

Uprostřed rouškové přetlačované, společenské hry pozdního srpna 2020, není úplně jasné, kdo si hraje na koho – zda dospělí na malé děti, anebo naopak.

Miroslav Štěpán, tajemník pražské organizace KSČ, řekl v listopadu 1989 k dělníkům v ČKD, že nemůžeme dopustit, aby patnáctileté děti diktovaly chod státu. „Nejsme děti!“ hřměla mu odpověď do tváře.

Děti jsou většinou rodičů adorovány. Obecně se jim upírá hluboká znalost souvislostí a života vůbec. Proto se ukládají pravidla, aby se děti zmíněného poznání ve zdraví dožily. Že se jim pravidla často nelíbí, je samo sebou. V debatě kolem roušek má však tento dětský postoj i spousta dospělých.

Nejdříve fakta. O tom, že rouška brání nositeli šířit do světa své kapénky, bylo napsáno již dost. Že nositele chrání před kapénkami souseda, o které nestojí, jakbysmet. Otázkou je, kdy má rouška mít tuto funkci. Pomineme-li malý atentát, když nám někdo ze vzdálenosti necelého metru kýchne do tváře, jaké jsou situace, kdy nás má rouška chránit? Když na sebe dýcháme nebo mluvíme tváří v tvář. Čím blíže, čím hlasitěji, čím déle, v čím uzavřenějším prostoru, tím hůře. Jak si to představit v praxi?

Dejte nám pravidla!

Noční klub je pro přenos čehokoli kapénkového ideální. Malý, uzavřený prostor, hlasitá hudba, lidé na sebe mluví nablízko, bubliny se zmenšují, intimita vzrůstá.

V domácnosti: mluvíme na sebe normálním hlasem. Pro přenos kapénkové infekce dostatečně dlouho. Naopak v hromadné dopravě na sebe neznámí lidé nemluví, alespoň v našem kulturním okruhu. Případný nechráněný kašlavec rozešle viry kolem sebe asi dál než v klimatizovaném letadle. Při trasování spoluletících se přitom uvažuje pouze o dvě řady před a dvě řady za nositelem infekce.

Škola: přestávky, děti se baví, mluví na sebe. Čím větší je hluk, tím hlasitěji. Z hlediska kapénkového šíření ideál. Závažné průběhy covidu-19 u dětí jsou ale okrajové. Je dobře možné, že si virus odevzdají bez toho, aniž by jim něco bylo. I bez korony děti přinesou domů ze školek a škol spoustu respiračních „zážitků“ do domácího prostředí. Rodiče by mohli vyprávět.

Co kulturní akce? Moc lidí v kině nemluví, leda do ucha svému partnerovi. Přísně vzato je lepší filmová tragédie, při které někdo zaslzí než komedie, při které celé kino prská smíchy. A co v obchodě? Tam se lidi dívají do regálu a nemluví na sebe navzájem, leda by byli ze stejné domácnosti.

Takže jak to bude? Jaká jsou pravidla? U prvně zmíněného to je brilantně absurdní. V nočním klubu s rouškou si hosté nebudou rozumět vůbec. To si mohou rovnou psát. Do kina na veselohru s rouškou povinně, na tragédii rouška možná. Mají jezdit dva druhy tramvají? Každá lichá „roušky povinné“, každá sudá „roušky možné“? Sudých bude ubývat, až zůstanou pouze ty „povinné“. Nesmějte se. Kuřáci také zažili segregaci, než byli z gastronomického světa vykázáni úplně.

Toto jsou racionální úvahy, jak se chovat podle skutečného rizika. Jaká pravidla tedy chceme? Zde je srovnání, jak to funguje v rodině s malými dětmi. „Mámo, táto, kdo se v tom má vyznat. Dejte nám pravidla.“ Maminka přijde: „Tady máte pravidla.“ Děti: „Ale my taková pravidla nechceme.“ Přijde tatínek: „No dobře, když nechcete, tak budou jiná.“ Nejenom že udělá z maminky pitomce, ale také dá dětem najevo, že škemráním lze lecčeho dosáhnout. Nevíme, co chceme, ale škemráme, dokud to nedostaneme.


Paradoxem dneška je, že všichni jsou posedlí bezpečím. Nikomu se nesmí nic stát, a kdyby, pak je určitě někde někdo, kdo za to může. V takové atmosféře se každý bojí udělat krok, aby to nebylo špatně. Promítněme si to do roušek. Bude žalovatelné, když ten, kdo roušku pod povinností nosil, si zkazil zdraví, protože ji měl? Je to sice nepravděpodobné, ale kauzu vyrobit lze. Nebo naopak, může člověk s vážným průběhem covid-19 žalovat stát, který nezabezpečil dostatečnou hygienickou ochranu ve veřejném prostoru?

Znovuzískaná zodpovědnost

Musíme vědět, co chceme. Chceme odpovědnost s riziky, anebo zaopatřovací rodiče, rozuměj stát, který zabrání všem možným nehodám?

Pamatujme však, že Velká Británie šla nejdříve cestou dobrovolnosti, vláda očekávala odpovědnost ze strany lidí. V polovině kopce přepřáhla na lockdown. S odpovědností veřejnosti to v demokracii tak růžové není.

Nejsme-li malé děti, tak se tak chovejme. Pak nás budou brát vážně. Nepotřebujeme každou chvíli pamlsek ani měkčení včerejších pravidel, ale srozumitelné zprávy od kormidla. Občas i vysvětlení, proč je toto tak a tamto jinak. Pokud víme proč, zvládneme i jak. Naučíme se opět, že život sám bývá životu nebezpečný.

Otázkou je, zda se veřejnost (nejen česká) umí vůbec takto zodpovědně chovat. Byl bych mírně skeptický.

MIROSLAV PALÁT lékař, prezident CzechMed




73 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


Los comentarios se han desactivado.
bottom of page