Lidové noviny
Úroveň diskuse o zprávě OECD o českém zdravotnictví je poznamenaná
neschopností promluvit kvalifikovaně
Češi rekordmani. Máme jednu z nejvyšších návštěvností u lékaře na obyvatele a rok,
píše Miroslav Palát. Autoři zprávy OECD explicitně zmiňují, že regulace návštěvy u lékaře
na straně pacienta není žádná.
Všichni mají „své dny“. I muži, jak tvrdí nějaká reklama na kořalku. Věřte nevěřte, i naše
zdravotnictví. Nazval bych je „OECD dny“. Nastanou vždy, když zmíněná organizace přijde
s trochu delší zprávou o stavu českého zdravotnictví, případně s návrhem, co s ním.
Opakuje se však scénář, který lze shrnout takto: OECD si může psát, co chce, a my si
budeme říkat také, co chceme.
Televizním rozhovorům a dalším diskusím pak dominují pořád stejná klišé. Stárnutí
populace (bože můj, co teď!), podfinancované zdravotnictví (my to říkáme pořád),
emigrace zde vystudovaných lékařů (musíme je nějak přinutit, aby zde odpracovali aspoň
pět let), nedostatek personálu, zdravotnictví je v krizi a potřebuje reformu.
Nejinak se nesla i diskuse v Devadesátce ČT24 v den zveřejnění zprávy 5. listopadu. Jak
moderátor Tomáš Drahoňovský, tak někteří hosté budili dojem, že zprávu OECD neviděli
možná ani z rychlíku, než k ní šli diskutovat v přímém přenosu.
Ošetření „zadarmo“, a proto kdykoli dostupné
Nalejme si tedy čistého vína a položme si pár otázek. Na margo stárnoucí populace:
nejvíce zdravotních služeb – a potažmo peněz – čerpá člověk v posledních dvou letech
života a je jedno, zda je to v šesté, sedmé, nebo osmé dekádě. Nejvýraznější položkou
nákladů je růst chronických onemocnění, jako je diabetes, vysoký krevní tlak nebo obezita.
Ale pozor: tato onemocnění začínají stále v nižším (!) věku a pak – léčená někdy lépe,
někdy hůře – provázejí nositele do věku vysokého. Toto je příběh hodný zřetele.
O čem OECD píše, jsou výrazné regionální rozdíly ve střední délce dožití. Nabízí se
myšlenka, že ve velkých městech s lepší dostupností péče budou vyhlídky lidí lepší. Je to
však složitější. Nejkratčeji se žije v severních Čechách, na severní Moravě. Nejdéle ve
velkých městech, Praze, Brně, Plzni, avšak nikoli Ostravě. Dlouho se žije na Vysočině.
Proč pak ne na Rokycansku a Strakonicku, co by kamenem dohodil od relativně
dlouhověké Plzně?
Očekávaná délka života ve třiceti letech je v Česku o 11 (!) let nižší u mužů s nejnižším
vzděláním než u těch s nejvyšším. U žen je tento rozdíl pouhé tři roky. Proč a co s tím?
Máme jednu z nejvyšších návštěvností u lékaře na obyvatele a rok. Autoři zprávy
explicitně zmiňují, že regulace návštěvy u lékaře na straně pacienta není žádná. Ošetření
se vnímá jako „zadarmo“, a proto kdykoli dostupné.
Ponovu zpráva OECD uvádí dynamiky některých parametrů za delší dobu. Roste počet
lékařů v přepočtu na obyvatele i jejich věk, je tedy stále více služeb, které poskytují.
Obecně náklady ve zdravotnictví rostou, protože stále více lékařů poskytuje stále více
péče za stále více peněz.
Toto jsou otázky jakéhokoli zdravotnictví v rozvinutých zemích a je úplně jedno, zda jejich
„lokomotiva“ je ze železa, oceli, bronzu, stříbrná, nebo pozlacená. Všude lidé řeší stejné
věci, sedíce na různě velkých pytlích peněz. Růst nákladů, nedostatek doktorů atd.
Odzbrojující logika
Jaká se ve zprávě nabízí – nutno říci dílčí – řešení? Jen namátkou: je třeba omezit
bezbřehý pohyb pacienta „po systému“, až najde někoho, kdo mu dá, co chce. Aby bylo na
život zachraňující medicínu, nutno omezit (rozuměj zpoplatnit) přístup k řešení „kdejaké
nudle u nosu“. Odborný čtenář promine brutální zkratku. Také se doporučuje do úhrady
péče zahrnout hodnocení výkonnosti či kvality.
Zpráva OECD není Písmem svatým ani knížecí radou od zeleného stolu. Úroveň diskuse o
ní je však u nás poznačená neschopností aktérů myšlenku rozvinout nebo opustit.
Korunu tomu pak nasadí jeden z diskutujících, když v přímém přenosu prohlašuje s
odzbrojující logikou: „…. (vážím si) těch obětavých praktických lékařů (...) takových
doktorů jsou stovky, kteří pracují ve věku 60+ a neopustí své pacienty.“ (Jejich příjem je
násobně vyšší, než by byla jejich penze.) Pokračuje: „Co však je úplně špatně, je gatekeeping.“
(Když praktický lékař je dveřníkem, bez jehož doporučení pacient nemůže volně
k různých specialistům.) „… úroveň lékařů je různá, někteří praktici jsou zodpovědnější,
někteří méně zodpovědní.“ (Takže máme praktické lékaře, které je lépe obejít!) „... ten
člověk by měl mít šanci starat se o své zdraví a vyhledat toho specialistu a neztrácet čas
tím, že si bude nějak diskutovat se svým praktickým lékařem, jestli ho na to vyšetření
pošle, či nikoli.“ (Volný pohyb pacientů po zařízeních vyvolává duplicity a nesystémovost, v
konečném důsledku léčení prodražuje.)
Následuje vyvrcholení: „Právě volnost pacientů v pohybu toho systému je obrovskou
výhodou (...), která do značné míry jaksi kompenzuje vliv toho, že zdravotnictví je
podfinancováno (...), ale přesto je pro pacienty velmi přátelské uživatelsky.“
Zbývá dodat: ne, to není od Járy Cimrmana…
Autor: Miroslav Palát
Commentaires