Lidové noviny
Peníze ve zdravotnictví jsou v(d)ěčné téma pro kohokoli. Vždy však hodně záleží
na mnoha souvislostech
Zkratky nejsou.Budou-li lékaři trávit stále méně hodin ve službách, dovednosti získají
pomaleji, píše autor.
Máme to tu zas. Matka všech otázek, Kolumbovo vejce české debaty o zdravotnictví: je v
něm peněz málo, nebo dost? Možnost „peněz je příliš“ se nevyskytuje. Znovu tedy
zaznívá éterem společný kánon zcela nesourodých aktérů, institucí a postav – nikdy není
dost, žádáme víc, víc…
Do tohoto šiku se možná nechtěně zapojil i profesor Pavel Pafko, chirurg, emeritní
přednosta kliniky a nepřehlédnutelná postava české medicíny, která požívá vysokého
respektu odborné i laické veřejnosti. Společně s moderátorem Danielem Takáčem však
dovedli 8. října v Interview ČT24 diskusi o ekonomice zdravotnictví na úroveň pře dětí na
pískovišti, kdo má větší kyblík. Zaznělo, zda máme či nemáme u nás rakouské
zdravotnictví. Že sice ano, ale když to půjde takto dál, že jej mít nebudeme. My však
nechceme bulharské či rumunské zdravotnictví. To je míra povrchnosti, kterou by pan
profesor nesnesl ani na ranním hlášení, neřkuli ve vědecké debatě. Ptal by se – co máte
přesně na mysli? Jak jste to ověřili? A jak to má správně být? Jaké je řešení?
Oblíbená obecná otázka, zda je peněz dost, nebo málo, je totiž irelevantní. Naopak
relevantní je ptát se, čeho chceme dosáhnout konkrétně, jak a – nakonec samozřejmě
také – za co.
V uctivé vzdálenosti od světového zdravotnictví
Oblíbený odborářský požadavek je, že lékaři mají pracovat stále méně hodin za stále více
peněz. Tak jednoduché to není. Kardiolog profesor Josef Veselka 4. září v Hospodářských
novinách uvedl – parafrázuji –, že klinické zkušenosti se získávají prostě úhrnným počtem
hodin ztrávených v nemocnici. Zkratky nejsou. Jinými slovy, budou-li lékaři trávit stále
méně hodin ve službách, kde se konfrontují s akutními stavy, dovednosti budou získávat
pomaleji.
Předseda spolku mladých lékařů Martin Kočí v rozhovoru pro Medical Tribune 14. října
uvádí, že vývoj platů mladých lékařů jde v posledních letech dobrým směrem, i když ještě
není tam, kde by si přáli. Pálí je však džungle v postgraduálním vzdělávání a mračna
administrativy. Autor těchto řádků poznal v klinické praxi z kraje devadesátých let v
různých zemích, že se vždycky v nemocnici našla nějaká práce, která se mladým lékařům
prostě hodila na stůl. Zatímco u nás to bylo vypisování příjmových a propouštěcích zpráv,
v Británii to byla například příprava roztoků pro infuze.
Jsou však jiné věci, které nás od „světového“ zdravotnictví udržují v uctivé vzdálenosti. Je
to napojení následné péče a špičkových výkonů. Zatímco u těch druhých – transplantací,
intervencí – snese srovnání s pěti hvězdičkami kdekoli ve vyspělém světě, často zůstane
otázka: co potom, kde a jak rychle? Příkladem: pacient s cévní mozkovou příhodou může
být v akutní fázi špičkově zaléčen, bývá po několika dnech propuštěn ze specializovaného
centra do dalšího léčení. Pokud nemá to štěstí, že se dostane na správné rehabilitační
pracoviště, ale přistane pouze v „nějaké“ nemocnici, tak se mu nikdo dostatečně
každodenně nevěnuje, aby jej naučil opět třeba jíst, chodit, mluvit. Když se příbuzní po pár
týdnech nezlepšování začnou ptát, v čem to je, na odpovědi bývá trochu pozdě. Na místě
je otázka, kdo má organizovat pacientův průchod „systémem“ tak, aby v pravý čas dostal,
co potřebuje. Aby nepropadl velkými oky organizační sítě do zapomnění. Tyto a podobné
věci je potřeba řešit. Nejdou však vtěsnat do politického hesla.
Podobné otázky kolem našeho zdravotnictví mají smysl. Tvrzení, zda je v něm peněz dost,
moc, nebo málo, má asi takový význam jako otázka, zda je dobře, že svítí slunce. Velmi
obecná odpověď „ano“ není nikomu na nic. Důležité je, aby svítilo někdy více, někdy
méně, tady více a tady méně, podle situace. Otázka, zda je peněz dost, má smysl pouze v
kontextu dalších souvislostí.
Krásně to ilustruje graf závislosti střední délky dožití ve zdraví od množství peněz,
vydaných ve zdravotnictví v přepočtu na obyvatele, a parity kupní síly (OECD Health Data,
Eurostat 2012). Státy vydávající podobně peněz mají rozdílnou délku dožití ve zdraví. Mezi
zeměmi V4 s podobnými zdravotními výdaji, v délce dožití ve zdraví Česko vede. Naopak
u zemí, které vydávají na zdravotnictví částky až násobně rozdílné, je střední délka dožití
ve zdraví prakticky stejná. Takovými jsou Malta, Švédsko a Norsko.
Ufouknout tlak z papiňáku
Matka všech otázek – zda je peněz dost, nebo málo, na kterou se redukuje diskuse ve
zdravotnictví, je ovšem vlajkou, za kterou se schová pestrá směsice zájmů. Zájmů
odborářských, zájmů více politických než profesních sdružení i zájmů politických stran
potácejících se na hraně vstupu do příští sněmovny. Komunisté si užívají roli jazýčku na
vahách, zda rozpočet bude, či nebude. Pod heslem „všeliké rozdávání dobré jest“ udělají
vše, o čem si myslí, že jejich derniéru oddálí. Stálo by za úvahu, zda by ctihodná a
státotvorní opozice nechtěla ve sněmovně projednou rozpočet podpořit. Pomohla by tím
ufouknout tlak z papiňáku neutuchajících požadavků na ještě více než hodně peněz do
zdravotnictví. Možná by zbyl čas na věcné otázky, které se na transparenty nevejdou.
Autor: Miroslav Palát
Commentaires