top of page

Kolik je "dost" ?

Aktualizováno: 18. 4. 2020

Lidové noviny


Peníze ve zdravotnictví jsou v(d)ěčné téma pro kohokoli. Vždy však hodně záleží

na mnoha souvislostech


Zkratky nejsou.Budou-li lékaři trávit stále méně hodin ve službách, dovednosti získají

pomaleji, píše autor.


Máme to tu zas. Matka všech otázek, Kolumbovo vejce české debaty o zdravotnictví: je v

něm peněz málo, nebo dost? Možnost „peněz je příliš“ se nevyskytuje. Znovu tedy

zaznívá éterem společný kánon zcela nesourodých aktérů, institucí a postav – nikdy není

dost, žádáme víc, víc…


Do tohoto šiku se možná nechtěně zapojil i profesor Pavel Pafko, chirurg, emeritní

přednosta kliniky a nepřehlédnutelná postava české medicíny, která požívá vysokého

respektu odborné i laické veřejnosti. Společně s moderátorem Danielem Takáčem však

dovedli 8. října v Interview ČT24 diskusi o ekonomice zdravotnictví na úroveň pře dětí na

pískovišti, kdo má větší kyblík. Zaznělo, zda máme či nemáme u nás rakouské

zdravotnictví. Že sice ano, ale když to půjde takto dál, že jej mít nebudeme. My však

nechceme bulharské či rumunské zdravotnictví. To je míra povrchnosti, kterou by pan

profesor nesnesl ani na ranním hlášení, neřkuli ve vědecké debatě. Ptal by se – co máte

přesně na mysli? Jak jste to ověřili? A jak to má správně být? Jaké je řešení?

Oblíbená obecná otázka, zda je peněz dost, nebo málo, je totiž irelevantní. Naopak

relevantní je ptát se, čeho chceme dosáhnout konkrétně, jak a – nakonec samozřejmě

také – za co.


V uctivé vzdálenosti od světového zdravotnictví

Oblíbený odborářský požadavek je, že lékaři mají pracovat stále méně hodin za stále více

peněz. Tak jednoduché to není. Kardiolog profesor Josef Veselka 4. září v Hospodářských

novinách uvedl – parafrázuji –, že klinické zkušenosti se získávají prostě úhrnným počtem

hodin ztrávených v nemocnici. Zkratky nejsou. Jinými slovy, budou-li lékaři trávit stále

méně hodin ve službách, kde se konfrontují s akutními stavy, dovednosti budou získávat

pomaleji.


Předseda spolku mladých lékařů Martin Kočí v rozhovoru pro Medical Tribune 14. října

uvádí, že vývoj platů mladých lékařů jde v posledních letech dobrým směrem, i když ještě

není tam, kde by si přáli. Pálí je však džungle v postgraduálním vzdělávání a mračna

administrativy. Autor těchto řádků poznal v klinické praxi z kraje devadesátých let v

různých zemích, že se vždycky v nemocnici našla nějaká práce, která se mladým lékařům

prostě hodila na stůl. Zatímco u nás to bylo vypisování příjmových a propouštěcích zpráv,

v Británii to byla například příprava roztoků pro infuze.


Jsou však jiné věci, které nás od „světového“ zdravotnictví udržují v uctivé vzdálenosti. Je

to napojení následné péče a špičkových výkonů. Zatímco u těch druhých – transplantací,

intervencí – snese srovnání s pěti hvězdičkami kdekoli ve vyspělém světě, často zůstane

otázka: co potom, kde a jak rychle? Příkladem: pacient s cévní mozkovou příhodou může

být v akutní fázi špičkově zaléčen, bývá po několika dnech propuštěn ze specializovaného

centra do dalšího léčení. Pokud nemá to štěstí, že se dostane na správné rehabilitační

pracoviště, ale přistane pouze v „nějaké“ nemocnici, tak se mu nikdo dostatečně

každodenně nevěnuje, aby jej naučil opět třeba jíst, chodit, mluvit. Když se příbuzní po pár

týdnech nezlepšování začnou ptát, v čem to je, na odpovědi bývá trochu pozdě. Na místě

je otázka, kdo má organizovat pacientův průchod „systémem“ tak, aby v pravý čas dostal,

co potřebuje. Aby nepropadl velkými oky organizační sítě do zapomnění. Tyto a podobné

věci je potřeba řešit. Nejdou však vtěsnat do politického hesla.


Podobné otázky kolem našeho zdravotnictví mají smysl. Tvrzení, zda je v něm peněz dost,

moc, nebo málo, má asi takový význam jako otázka, zda je dobře, že svítí slunce. Velmi

obecná odpověď „ano“ není nikomu na nic. Důležité je, aby svítilo někdy více, někdy

méně, tady více a tady méně, podle situace. Otázka, zda je peněz dost, má smysl pouze v

kontextu dalších souvislostí.


Krásně to ilustruje graf závislosti střední délky dožití ve zdraví od množství peněz,

vydaných ve zdravotnictví v přepočtu na obyvatele, a parity kupní síly (OECD Health Data,

Eurostat 2012). Státy vydávající podobně peněz mají rozdílnou délku dožití ve zdraví. Mezi

zeměmi V4 s podobnými zdravotními výdaji, v délce dožití ve zdraví Česko vede. Naopak

u zemí, které vydávají na zdravotnictví částky až násobně rozdílné, je střední délka dožití

ve zdraví prakticky stejná. Takovými jsou Malta, Švédsko a Norsko.


Ufouknout tlak z papiňáku

Matka všech otázek – zda je peněz dost, nebo málo, na kterou se redukuje diskuse ve

zdravotnictví, je ovšem vlajkou, za kterou se schová pestrá směsice zájmů. Zájmů

odborářských, zájmů více politických než profesních sdružení i zájmů politických stran

potácejících se na hraně vstupu do příští sněmovny. Komunisté si užívají roli jazýčku na

vahách, zda rozpočet bude, či nebude. Pod heslem „všeliké rozdávání dobré jest“ udělají

vše, o čem si myslí, že jejich derniéru oddálí. Stálo by za úvahu, zda by ctihodná a

státotvorní opozice nechtěla ve sněmovně projednou rozpočet podpořit. Pomohla by tím

ufouknout tlak z papiňáku neutuchajících požadavků na ještě více než hodně peněz do

zdravotnictví. Možná by zbyl čas na věcné otázky, které se na transparenty nevejdou.


Autor: Miroslav Palát

4 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Commenting has been turned off.
bottom of page