Lidové noviny
Platba za péči je samozřejmostí. Otázkou je, jak se stanoví.
Lékaři chtějí léčit, ne řešit nadstandardy
Ústavní soud svým usnesením o nadstandardech řekl, že nelze dělat dobré věci špatným způsobem. Jedni hořekují, že české zdravotnictví se tímto vydává špatným směrem, druzí se cítí na koni. Co když to je celé ještě jinak?
Ústavní soud nezkoumal, zda platit za péči je dobře nebo špatně. Konstatuje, že k tomu, co se má platit a jak, se musí dojít zákonně definovaným způsobem. To vrací debatu o nadstandardech o několik kol zpět.
Principu, že za péči se platí, nelze nic vyčítat. Nicméně – vypůjčme si slova klasika – tenhle způsob nadstandardů jeví se poněkud nešťastným. Proč? Jsou totiž filozoficky špatně, a to hned ze dvou důvodů.
Za prvé, koncepce nadstandardů usiluje o to, zpoplatnit špičku medicíny, její předvoj – lepší materiály, nové postupy atd. To je jako uvalit clo na pokrok. Víme přece, že pacientova ochota platit má obrovskou bariéru mezi tím, když neplatí nic a tím, když začne platit něco. To je poučka z behaviorální ekonomie. Nemluvě o tom, že zpoplatnění novinek v medicíně je eticky navýsost sporné. „Máme něco, o čem víme, že vám měřitelně pomůže, ale musíte si to zaplatit“. Nemyslitelné.
Příplatky za pohodlí
Samozřejmě, že při úhradě pokrokové medicíny z veřejného zdravotního pojištění jsou na místě úvahy, že nemohou být všechny novinky k dispozici hned všude a všem. Původně úzká indikační skupina pacientů, pro kterou neexistuje alternativa, se postupně rozšiřuje, až po určité době je novinka k dispozici dalším. Pochopitelně jen tak rychle, jak na to máme. Tento typ výběru, kdo dostane péči, kde a jakou, je běžná a srozumitelná.
Druhým důvodem, proč to je špatně, je argument, že si pacient připlatí za "pohodlí". Že nejde o účinek léčby, ale komfort pacienta. Je užitečné si připomenout, že základním posláním medicíny je obojí - řešit nemoc i ulevit od jejích projevů. S mnoha nemocemi ani dnes neumíme dělat nic jiného, než ulevit trpícímu. Podsouvá se nám mýtus, že role medicíny je pouze nemoc vyřešit. Pokud chce pacient větší "pohodlí", tak si může (nebo má) připlatit. Hrát si s myšlenkou, že za opatření, které způsobí, že pacient méně trpí, si ten samý může připlatit, je morální hazard jako stodola.
Způsob, že v rámci léčby jedné diagnózy si lze vybrat léčbu hrazenou anebo si připlatit na lepší, nikde neexistuje. Situace, když se dělící čára mezi hrazenou péčí a příplatkovou vede přes jednu diagnózu, jeden nemocniční pokoj, jednoho pacienta, prostě nemůže fungovat. Všichni oslovení , aby definovali nadstandardy, od toho dali ruce pryč. Lékaři chtějí léčit, ne řešit nadstandary, pojišťovny se na to necítí a státní správa to nechce rozhodovat od stolu.
Skutečnost, že ústavní soud smetl ze stolu nikoliv myšlenku připlácení jako takovou, ale doprovodný "procesní paskvil", dává naději i v jiných podobných oblastech. Zajímavým předmětem zkoumání může být i §15 Zákona o veřejném zdravotním pojištění, kde se píše: „...ze zdravotního pojištění se hradí ve výši 75% ceny zdravotnického prostředku v provedení nejméně ekonomicky náročném, v závislosti na míře a závažnosti zdravotního postižení; cenu ... zjišťuje zdravotní pojišťovna průzkumem trhu.“
Všeobecná zdravotní pojišťovna, když vyprodukuje jakýkoli kotrmelec v úhradách zdravotnických prostředků tvrdí, že hledá „ekonomicky nejméně náročnou variantu“ - zkracovanou jako ENNV. Ještě nikdy nevysvětlila, jakým procesem dospěla k ENNV, nemluvě o tom, že způsob jak zjistit ENNV není nikde v zákoně popsán. Ani se nezmiňuje, jakým způsobem usmíří druhou polovinu věty o „míře a závažnosti zdravotního postižení“. Když k tomu přidáme v právním vakuu vlající perličku o „průzkumu trhu“, tak máme materiál na ústavní stížnost jako víno.
Na světle finančního trhu
Když se řekne A, tak se musí říct i B. Skutečnost, že za péči se platí je všudypřítomná. Reformátoři se jen podívali, kolik jsou lidé ochotni platit a chtěli si o tyto peníze říct. Ze stavu kvázi legality chtěli přivést placení za péči "na světlo boží", anebo spíše světlo finančního úřadu. Koncept se setkal s odporem – někdy licoměrným - Bohuslav Sobotka: „Platit je v pořádku, pokud znáte ceník“ (iDnes.cz 21.července 2009), jindy ignorujícím - téměř všichni ostatní.
Nakonec i ten pacient radostně platící za kde-co a kde-komu přece jen volí raději platit za svoje vlastní iluze a podle vlastního uvážení a nikoli podle nějakého ceníku stvořeného u zeleného stolu. Možná bychom se divili, že pacient umí zvážit, že si spíše zaplatí za něco na chvostu medicíny, když ví, že její špičku dostane zadarmo, až jí bude potřebovat.
Nadstandardy jsou odpočítávány v rohu a blízké K.O.. Očekávaná vláda je možná znovu vzkřísí a se 101 hlasy by je mohla i prosadit. Však s vidinou voleb, které nevíme, kdy budou, ale určitě jsou sakra blízko, to možná není nejlepší nápad. Nechme se překvapit.
Comments