top of page

O psech a lidech

Při absenci lídra převládá ve společnosti frustrace. V boji s covidem by přitom jasné pokyny pomohly


Lidové noviny 7. ledna 2022


Portugalci nevyhráli válku s koronavirem. Ale bitvu o očkování ano. Viceadmirál Henrique Gouveia e Melo je její tváří. FOTO REUTERS


 

Je takový kreslený vtip – dva psi na vodítku a jeden říká druhému: „To máš samý jen sedni, lehni, zůstaň. Nikdy neřeknou: Mysli! Inovuj! Buď svůj!“


Ano, lidé si dopřávají ten luxus, že mohou vymýšlet, inovovat, být „svůj“. Jsou však situace, kdy by srozumitelné „sedni“ bylo lépe na místě. Takovými jsou krize a ohrožení. Protože si pandemii pleteme s debatním kroužkem, tak to vypadá, jak to vypadá. Ne, to opravdu není volání po direktivě a slepé poslušnosti. Ale zkusme popřemýšlet, jak se podobá – nota bene správně fungující – vztah psovoda a jeho zvířete na vztah lidí zejména v mezních situacích.


Znát potřeby svého svěřence


Za prvé, ten, kdo vede (jak jej nazvat, „vůdce“ je strašné, „dirigent“ moc hudební, „vedoucí“ technicky ano, leč připomíná samoobsluhu, zkusme tedy „lídr“), musí svému svěřenci rozumět. Znát jeho potřeby. U psa to není velká věda a spousta majitelů to netuší. Potřebuje jíst, v bezpečí spát, pozornost, zábavu či vybití energie, ale také pravidla. Co se dělá, co se nedělá a kdy.


Pomineme-li základní potřeby bezpečí, jídla a noclehu, lidé potřebují, aby jim někdo rozuměl. Anebo o to alespoň usiloval. Za pandemie není málo těch, kdo mají legitimní pochybnosti o tom nebo onom. Jde o to, jim zkusit porozumět, odkud pochybnosti pramení a zkusit dát na ně srozumitelné odpovědi. Ne vždy jsou odpovědi jednoznačné, mohou se v čase vyvíjet.

Pravidla. Nemusí být vždy stoprocentně správná. Zejména – a nejen za pandemie – se hledá nějaká rovnováha mezi ochranou a omezením. Nikdo nemá patent na rozum, ale když se vsadí na jednu kartu, tu je nutné po nějakou dobu hrát. A ne že každý druhý den je to jinak a k tomu všemu nesrozumitelné.


I pes, když mu neumím vysvětlit, co chci, je z toho jelen. Ale to není chyba toho psa, ale psovoda. Stojí za to si připomenout, že tzv. cvičák není primárně prostor pro cvičení psa, ale majitele. Aby svěřenci uměl vysvětlit, co chce, a uměl to prosadit. Když se taková rutina zavede, majitel a pes si rozumí. Situace se může měnit. Vzájemně vybudovaná důvěra však znamená, že se při změně situace umíme domluvit.


Takový kredit důvěry jsme viděli ve společnosti na jaře 2020. Přestože tehdejší vláda i premiér nebyli úplně vítězové miss sympatie, v situaci ohrožení jejich autorita fungovala. Pak už to šlo pouze z kopce. Protože konflikt zájmů mezi tím, jak řídit stát v ohrožení a současně nepopudit voličstvo, nelze ustát.


Podobně to je se psy. Zlý psovod není pouze tyran, ale také ten, který neví, co chce. Pes se v tom neorientuje, udělá si vše po svém a majitel na něj křičí, případně „apeluje“. Výsledek se limitně blíží k nule.


Mohlo by se zdát, že na konci je jakási nirvána, spokojenost na všech stranách, když pes i majitel si zvyknou, že se vlastně nic neděje a věci nějak plynou. Nic není vzdálenější od pravdy. Vítězem je frustrace – jak na straně psovoda, tak i zvířete. Nastává nezvladatelné chování na obou stranách. Život tím samozřejmě nekončí, protože při troše štěstí utrženého psa nepřejede auto, nepopere se s jiným psem a v měnící se míře vzájemného rozčarování se to nějak pytlíkuje.


S občanstvem to je podobně. Po období měnících se nesrozumitelných pravidel, při absenci „lídra“, když se „vedoucí“ schovává za různé komise a neumí vysvětlit, proč teď zrovna toto nebo tamto, nenastává pocit převládající spokojenosti. Naopak, rozvíjí se frustrace. Těch, kdo by i něco poslouchali, ale není koho, i těch, kdo byli vždycky proti všemu, protože „buzeraci“ není konec.


OK, měli jsme volby, otočili list a každému je jasné, kdo je u kormidla. Čímž se rozdával i nový kredit důvěry. Že nový „vedoucí“ ví, co chce a umí to srozumitelně sdělit. Tento kredit taje rychleji než prosincová louže zamrzá. Frustrace se opět rozmáhá. Jedeme do zdi s názvem Omikron. Ale to nemusí být konec světa. Asi nezahynou (všichni), možná nebude tolik nemocných, že nebude, kdo by řídil tramvaj nebo elektrárnu. Možná to bude mírnější. Jak rychle přijde, tak rychle odejde, a ono to nakonec nějak dopadne.


Jde to i jinak


Že by to šlo jinak? V Portugalsku je viceadmirál Henrique Gouveia e Melo. Ten pojal proočkování národa jako vojenskou operaci. Popsal současný a kýžený budoucí stav. Za nepřítele označil virus (nikoli neočkovaného spoluobčana) a využil osobní prestiže, kterou v národě se staletou mořeplaveckou tradicí mají námořníci. Portugalci nevyhráli válku s koronavirem, žádná „tečka“ se nekoná. Zatím. Ale bitvu o očkování vyhráli brilantně.

U nás by se také našlo pár osobností mimo politiku, kteří by uměli srozumitelně říct, o co jde a jak na to. Kteří by neměli pouze starost nikoho nepopudit. I voják by se našel, dokonce plukovník. Ale – ajaj – toho přichytili po večerce v nepovoleném restauračním zařízení. Tak zase nic.


Na úpatí Omikronu se pořád hledá, kdo je schopen jednoznačně, srozumitelně, avšak i laskavě říct: k noze, půjdeme tudy a dobře to dopadne.



 



40 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page