top of page

Polemika: Po dálnici 150? Proč ne?


Vyšlo v LN 17.října 2023



Tak nám to zas někdo řídí auto od zeleného stolu pokrytého grafy a tabulkami, posteskl si kolega nad článkem Luďka Niedermayera (Sto padesátkou s chutí… ale proč? LN 8. 8.). V něm bývalý viceguvernér národní banky konstatuje, že chystaná možnost jet na vybraných úsecích dálnic rychlostí 150 km/h je nesmysl. Času se ušetří zanedbatelně, spotřeba roste a kinetická energie rovněž. A údajný společenský přínos, „že části lidí udělá radost ‚větší vrrrr‘ jejich auta, se měřit nedá“.


Kolega si povzdechl a dal k dobru svůj pohled na silniční provoz vůbec a na dálnici zvlášť. Když viděl, že si dělám poznámky, svolil k pokračování pouze pod příslibem anonymity. K jeho charakteristice: za 40 let najel kolem milionu kilometrů doma i po Evropě. S jednou nehodou na namrzlé vozovce, někdy v první čtvrtině řidičské kariéry. Zde jsou jeho postřehy.


Realitou podle kolegy je, že pokud tomu další okolnosti nebrání, tak za dobré viditelnosti a v nepříliš husté dopravě jede prakticky celá dálnice kolem 150. Nikdo na nikoho nebliká. Případným pomaleji jedoucím se tito rychlíci vcelku ohleduplně vyhnou, nechají je předjet kamion nebo jakkoli mírumilovně koexistují.


Paradoxně, rychleji jedoucí řidiči se více dívají do zpětných zrcátek a mají přehled o situaci před sebou i za sebou. Rychlíkům také málokdy svítí brzdy. To protože předvídají, dají nohu z plynu a přizpůsobí se nastalé situaci.


Co jsou vlastně benefity rychlé jízdy?


Jednak pokud to má mít jiný efekt než pocitový, tak se rychleji musí jet na dlouhé vzdálenosti. Jde o rychlost průměrnou, nikoli okamžitou. Takže jet deset kilometrů 150 a pak dalších několik set 130 moc smysl nedává.


Vyšší rychlost však má i jiné pozitivní efekty. Rychlá – nikoli agresivní – jízda po dálnici napomáhá soustředění. Pomalá jízda naopak snižuje koncentraci a uspává. Dává iluzi, že nižší rychlost je zárukou bezpečí. Někdy je z chování pomalu jedoucího řidiče vidět, že zcela netuší, co se kolem něj děje.


Rychlá jízda sama – tedy naměřená okamžitá hodnota km/h – vypovídá pouze z části o řidiči, jeho soustředění, dovednostech, mentálním nastavení.


Trochu odbočíme: je to podobné, jako s držením telefonu za jízdy v ruce. Nelze totiž dělat dvě věci najednou a soustředěný rozhovor ruší řidičovu koncentraci, ať už telefon drží v ruce, anebo mluví do handsfree. Pokud bychom měli zvýšit bezpečnost řízení ve vztahu k telefonování, museli bychom jej zakázat vůbec a to i na handsfree.


Nejde o to, zda má řidič ruce na volantu, ale zda má oči a mozek na situaci před sebou. Dnes mají moderní auta různá udělátka, která jsou daleko složitější než ovládání mobilního telefonu. Často je třeba se soustředit na velký dotykový displej, aby se dala ovládat klimatizace a podobně.


Jinými slovy: podobně jako o bezpečném chování na silnici nevypovídá jeden parametr – držím/nedržím telefon –, tak pouhá rychlost je jen částí obrazu toho, jak je řidič bezpečný.


Zážitek


Nakonec zůstává ještě něco jako radost z jízdy. To není jen Niedermayerovo „vrrrr“. To je i plynulá a ohleduplná rychlá jízda. Pořád mluvíme o dálnici. Ať chceme, nebo nechceme, pohyb v automobilu má takový rozsah zážitků jako příjem potravy. Na jednom konci je přesně to: příjem potravy k zahnání hladu. Na opačném konci je zážitek. Kulinární i společenský. Není důvod si myslet, že s řízením auta je to jinak. Zatímco pro jednoho to může být nutné zlo za účelem přesunu z A do B, pro jiného zážitek z jízdy plynulé, anebo trochu rychlejší, určitě však ne agresivní.


Automobilky to vědí. Své výrobky neinzerují tím, že se spolehlivě dostanete z A do B. Inzerují je pocitem, který získáte jízdou. Někdy jízdou, která není možná ani fyzikálně, natož legálně.


Někomu bude vyhovovat buď prostý přísun kalorií a živin, jinému gurmánský zážitek. Podobně to bude i při řízení.


Chceme vše bez rizika. Opravdu ?


Říká se, že vše, co přináší radost, je buď nezdravé, nemorální, nebo nelegální.


Možná bychom chtěli všechna rizika dostat na nejnižší možnou míru. Nejlépe zrušit riziko vůbec. Jak by pak život vypadal? Vypůjčíme si příklad z medicíny.


Škrabánek a McCormick v knize Pošetilosti a omyly v medicíně uvádějí charakteristiku bytosti bez rizikových faktorů chorob srdce a cév, jak ji formuloval Meyers: takový bezrizikový jedinec je „… zženštilý městský zaměstnanec, nebo balzamovač, zcela prost fyzické a mentální čilosti, bez elánu, ambic a soutěživého ducha; nikdy se nepokoušící dodržet žádný termín, má malý apetit, žije o ovoci a zelenině, ozvláštněné kukuřicí a rybím tukem, nenávidí tabák, nedbá ani o rozhlas, ani televizi, ani auto. Je vlasatý, leč křehký a neatletický, i když svoje drobné svaly neustále procvičuje. Má nízký příjem, krevní tlak i kyselinu močovou… užíval pyridoxin a prošel dlouhodobou protisrážlivou terapií, kterou absolvoval po profylaktické kastraci“. Možná by byl i zcela bezrizikovým řidičem.


Jsem rád za tento pohled z jiného úhlu, ale kolegovi se nelze divit, že s tímto nechce s kůží na trh.


8 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Kommentit


Kommentointi on poistettu käytöstä.
bottom of page